I heterosexuální bílý muž prožívá emoce, jen byl naučen je skrývat, říká párový terapeut Vojtko

4. říjen 2020

„Náprava vztahu znamená, že musím něco změnit, že si hrábnu do sebe. I heterosexuální bílý muž prožívá nějaké emoce, ale byl nějak naučen, převzal nějaký sociální konstrukt to buď neukazovat, nevnímat to, nebo to nějak popírat,“ vysvětluje v pořadu Hovory na Plusu párový terapeut Honza Vojtko, proč „chlapi nepláčou“.

Vojtko se párové psychoterapii na volné noze věnuje už dvanáct let. Volné termíny byste u něj hledali jen těžko – sám říká, že o jeho pomoc je zájem a klienty musí spíše odmítat.

Čtěte také

A popisuje, v čem jsou párové terapie jiné než psychoterapie s jedním klientem: „Jsou tam dva lidi: vy musíte distribuovat a opravdu velmi vědomě vnímat komplexně nejenom jednoho člověka, ale dva. A nejenom je dva individuálně. Jsem tam já, oni dva, a pak je tam čtvrtá entita – jejich vztah. Je to opravdu velmi náročné na pozornost.“

Nevěra a ti ostatní

Na terapeuta se lidé obracejí z nejrůznějších důvodů, přesto však i mezi nimi existují některé evergreeny.

„Jako první jsou to nevěry. Potom docela často to jsou finanční věci: že někdo něco zpronevěří, někdo si něco napůjčuje, nebo neumí donést domů korunu. A velmi často to bývají také komunikační problémy – že si nerozumíme: on vůbec nic neříká, ona mlčí, nebo se pořád hádáme,“ vyjmenovává Vojtko nejčastější problémy, kvůli kterým lidé vyhledávají pomoc psychoterapeutů.

Čtěte také

Právě práci s páry dává Vojtko přednost jednoduše proto, že v tom vidí největší smysl. Přestože se i v Česku zlepšuje povědomí o tom, co obnáší taková psychoterapie, stále podle Vojtka převládá pocit, že je to hlavně terapeut, kdo vyřeší problémy lidí.

„Jedna z nejčastějších reakcí, kterou od klientů mám, je, že si sednou, dají si ruce před sebe a řeknou: ‚Tak co se mnou uděláte?‘ A já jim na to odpovídám, že já s nimi neudělám nic. Já je můžu provokovat, můžu nastavovat zrcadlo, můžu něco komentovat, můžu edukovat, ale ta změna, ta terapie probíhá doma,“ říká terapeut a dodává:

„Náprava vztahu nebo jeho zkvalitnění znamená, že musím sám něco změnit. Protože to, co se děje ve vztahu, je projekce toho, co se děje ve mně, v mém vnitřním světě. Je to o mně a já musím přes tu párovou terapii hrábnout do sebe. A to občas opravdu bolí.“

A podotýká, že to bolí muže stejně jako ženy. „Všichni jsme lidské bytosti a cokoliv se vlastně odehrává v mozku, tak je kvůli emocím. Veškerý začátek a konec mých kognitivních procesů končí v nějaké emoci. Kam tím mířím? I ten heterosexuální bílý muž prožívá nějaké emoce, ale byl nějak naučen, převzal nějaký sociální konstrukt to buď neukazovat, nevnímat to, nebo to popírat,“ vysvětluje Vojtko, proč „chlapi nepláčou“.

Vyčerpaný vztah

Přestože jeho pomoc vyhledávají páry především ve chvíli, kdy chtějí svůj vztah zachránit, ne vždy je to podle Vojtka žádoucí.

„Vždycky i na přednáškách lidem říkám, že nemáme konstantní osobnost. To, že jsme se před deseti lety jako nějací lidé potkali, tak za těch deset let jsme jiní lidé. Můžu se pohnout postojově, názorově. A nakonec můžu zjistit, že my dva už si vlastně nemáme co dát,“ popisuje skutečnost, o které zpočátku nechce žádný z jeho klientů ani slyšet.

Čtěte také

Za vzor si v tomto ohledu Vojtko bere známou párovou terapeutku Esther Perelovou.

„Ona říká, že vztah, a bude to znít možná až korporátně, vyčerpal svůj potenciál. Ve smyslu, že my dva jsme si měli něco dát po nějakou dobu a vyčerpalo se to. Posunuli jsme se někam jinam. Bylo by fajn prostě si to říct a říct si třeba na té terapii: ‚Hele, já už to mám trošku jinak. Potřebuju se posunout a není to kvůli tomu, že jsi zlý člověk, protože mě podvádíš nebo že se se mnou neumíš milovat.‘ Tohle je velmi dospělá věc. A když k tomu klienti dojdou a dokážou si to říct, tak klobouk dolů. Bude to bolet, opravdu bude. Ale dá se to přežít. A nejenom přežít, dá se z toho dokonce i něco vytěžit.“

V zajetí stereotypů

Na terapeutických sezeních se často otvírají ty nejniternější otázky. I proto se lidé chtějí svěřit do péče kvalitního terapeuta. „Jestli vám terapeut bude cokoliv tvrdit jako svatou pravdu s tím, že takhle to prostě je, je na čase zpozornět, sebrat se a začít hledat někoho jiného,“ doporučuje Vojtko, jak poznat správného terapeuta. 

„Na tohle mi občas mi klienti říkají: ‚No jo, ale to já bych to své téma musel říkat třem, čtyřem lidem okolo. To je přece hrozné.‘ Ale je to vaše terapie, vy budete muset se sebou něco dělat. Terapie vždy přináší nějakou změnu – zásadní, opravdu velmi hluboké, postojové změny. Takže je velmi důležité si pečlivě vybrat, ke komu půjdete.“

A nabízí ještě jeden způsob, jak poznat dobrého psychoterapeuta. „Tahle profese vyžaduje neustálé, konstantní vzdělávání. Jakmile mi terapeut nebo terapeutka řeknou, že nebyli nikde jinde na semináři, nebo si nic nepřečetli, nebyli na jiném výcviku, a pořád si jedou to svoje, protože tomuhle rozumí, tak to je opravdu zvednutý prst a bacha na to,“ radí psychoterapeut Honza Vojtko.

Poslechněte si celý rozhovor Tatiany Čabákové s Honzou Vojtkem. Dozvíte se také to, proč je důležité, aby psychoterapeut o svých případech mluvil s někým třetím, nebo jak se dá vypořádat se situací, kdy je terapeutovi v páru někdo sympatičtější než ten druhý.

autoři: Tatiana Čabáková , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.