I to, co sestavím z deseti součástek, má svoji duši, usmívá se organizátor Robotického dne

Když vyrazím o víkendu na Robotický den, koho potkám? Kdo se tam chodí dívat?

Každý, kdo chce vidět roboty ne v průmyslu. To, co naši soutěžící vytvářejí nejsou průmyslové roboty, ale jsou to téměř živí roboti. Čeština nám v tomhle dává krásný rozdíl životný a neživotný.

No právě – roboti, nebo roboty?

Já používám roboti jako životný, protože v tom vidím, že i to, co sestavím z deseti součástek, nakonec má nějakou svoji duši, protože velmi často to nefunguje úplně přesně podle mých představ. A když se na to pak dívám, tak to vypadá, že si to dělá sám, přemýšlí si po svým. Mně to připadá bližší, přístupnější pro normálního člověka. Když se říká „roboty“, představím si plechovou stvůru, která se pohybuje trhaně, a nakonec někomu ublíží, zatímco když říkám „roboti“, tak mi to připadá jako: to bude ten náš inteligentní pomocník, který nám bude pomáhat.

Čtěte také

Lidé jsou kreativní, zůstanou před roboty, věří expert na budoucnost práce

Zachraň medvěda – to je velmi zajímavá kategorie. Ztratil se mi můj oblíbený plyšák, robot ho najde. Je to o tom, že robot musí mít nějakou rozpoznávací schopnost?

Přesně tak, to je přímo úloha. Kdo by nechtěl mít doma robota, který po něm bude uklízet hračky, že jo. (usmívá se) Tahle úloha je jednoduchá: ztratil se mi plyšák, kam já jsem ho dal, kde jsem ho zapomněl... Pošlu robota, ať mi ho najde. Robot musí prošmejdit byt a najít plyšáka.

Už samotný úkol prošmejdit byt není úplně jednoduchý. Další věc je najít plyšáka. Řada průmyslových úloh je typu, že vždycky bere tuhle krabici na tomhle místě, krabice je bílá a je to jasné. Jenomže najít plyšáka... Co je plyšák? Kdybychom ho měli přesně technicky popsat, tak to úplně nejde. Úkol je plyšáka zdetekovat, zjistit, co to je, a najít ho.

V pravidlech máme vždycky kouzelnou větičku, že robot nesmí být nebezpečný nebo nadmíru obtěžující.

Takže nejenom to vidět, ale i to umět ohmatat, pochopit materiál...

A neublížit mu. Kdyby plyšáka robot příliš silou zmáčkl, tak to taky není úplně ono. Jednou jsme měli návrh takového robota, soutěžící vždycky píší popis a vymýšleli mechanismus, jak ho chytit. A je napadlo, že ho napíchnou na vidle. (směje se)

Čtěte také

Přišlo nám nesmyslné, aby lidé trávili život přepisováním faktur, vysvětluje expert na umělou inteligenci

A to byly děti, ne? (směje se)

Samozřejmě. To jsem říkal, že to ne... V pravidlech máme vždycky kouzelnou větičku, že robot nesmí být nebezpečný nebo nadmíru obtěžující. A úmyslně jsme to nedefinovali přesně. Tak jsem jim napsal, že kdyby ho napíchl na vidle, tak by to bylo asi nebezpečné i obtěžující.

Vyhraje ten, kdo má invenci, nebo ten, kdo najde plyšáka v co nejrychlejším čase?

Snažím se ve všech soutěžích razit, že roboti by měli dělat to, co mají, a nemusí být úplně rychlí. Nechtěl bych si koupit domů pomocníka robota, který bude sice lítat jako blesk, ale bude narážet do nábytku a přejede mi kočku. Radši budu mít robota, který bude jezdit pomalu, ale bude se těm překážkám vyhýbat.

Samozřejmě, když máme v soutěžích jízdu po čáře, tam jde o rychlost, ale my jsme soutěžícím dali na čáru překážku, kterou nesmějí srazit. Když jede po čáře, musí umět zastavit před překážkou a objet ji, místo toho, aby ji srazil.

Stovky nápadů na jednom místě

Před zhruba 20 lety jste tyhle soutěže začal pořádat sám, začalo to výletem do Francie, to byla podobná soutěž?

V podstatě ano. V té době jsem na Matfyzu učil převážně programování a obecně softwarové inženýrství. Přišli za mnou studenti, že by potřebovali pomoct s robotem, ale hlavně že by chtěli jet na jednu soutěž do Francie a potřebovali to nějak zařídit. Povedlo se, nakonec jsem tam s nimi i jel. Tak mě to uchvátilo, že jsem říkal, že tohle musíme začít využívat při výuce, protože taková soutěž je nádherná pomůcka do školy.

David Obdržálek, ředitel akce Robotický den|foto:Miloslav Hamřík, Český rozhlas

Příští rok jsme udělali už i české kolo, postupně se to rozvinulo. V prvním ročníku jsme měli 4 týmy, z čehož jeden přijel s nefunkčním robotem. A náš úkol byl vybrat tři nejlepší. Postupně se to rozjelo, dnes máme od 400 lidí přihlášených asi 120 robotů.

Mě na tom pořád hrozně baví to, že se od nich strašně moc učím. Nápady, postupy... to jsou věci, které jeden člověk by vymyslel, a když těch lidí je 400, tak toho vymyslí samozřejmě mnohem víc.

Jak těžké je cestovat s robotem? Kolik let bylo nemladšímu a nejstaršímu konstruktérovi? Jak velký byl největší robot, který se objevil na soutěži? A na co se David Obdržálek nejvíc těší? Poslechněte si celý rozhovor.