Hudba rozvibrovává to dobré v nás. Igor Orozovič o Srdci na horách, novém filmu a pomoci nadacím

Na horách je film, ve kterém teď můžete nově vidět hosta, kterého jsem si pozvala do víkendového Radiožurnálu, Igora Orozoviče. Když ještě zůstaneme chvilku déle na horách, tak k té muzice. Když jsme se bavili o vánočních koncertech, teď to byl Vyškov, 28. ledna je to Trutnov, 25. února to je Olomouc a 25. března Praha. Obzvlášť muzika mi přináší radost – proto o ní tady mluvíme víc než o tom hraní. V čem je to jiné?

To je otázka. Samozřejmě mě baví divadlo, živím se tím, je to taky radost. Ale já si to pojmenovávám tak, že hudba obecně ve vás nějakými fyzikálními zákony přírodními rozvibrovává de facto jenom to dobré. Je to totální relax. Je to fakt vibrace fyzická, a to nám přivádí emoci. Proto fungují muzikály, protože na základě jednoduchých melodických postupů se dojmete nebo vzrušíte.

Čtěte také

Moc si nepamatuji, tak sbírám předměty s příběhy jako mentální kotvy, přiznává Orozovič. Vydává své první album

Jste dojímací typ?

Mega, obzvlášť u hudby. A u Disney animáků brečím jako želva vždycky. Takže to na mě funguje. Kdežto třeba u činohry, kterou se živím a která je pro mě větší dřina, tam člověk jde víc do hloubky. Musí si hrabat a je to fakt náročnější, je to pro mě víc práce. Je to prostě náročnější, víc práce něco vystavět.

Ta hudba je moje. Koncerty jsou autorské, takže člověk si to dělá tak, jak ho to baví, jak to chce a jak chce něco sdělovat. Proto je to radost.

Obdiv u porodu

Ve film Na horách Igor Orozovič hraje záchranáře Matěje. Teď už překonal v kinech 100 tisíc návštěvníků. Tak to je to radost, ne?

Já nevím, jestli je to hodně nebo málo, ta návštěvnost.

Už jen proto, když zmíníme iniciativu Srdcem na horách, kdy se část peněz z prodané vstupenky dává na podporu nadačního fondu Rescue, který pomáhá členům Horské služby a rodinám ve chvíli, kdy se něco stane při výkonu jejich služby.

Já jsem třeba ani nevěděl, že velká část Horské služby jsou dobrovolníci, to jsem vůbec netušil. Člověk to bere tak automaticky, že tam jsou jako záchranka, kdyby něco. Ale co jsem viděl, protože s námi velmi intenzivně spolupracovali při natáčení, pomáhali nám a radili, tak jsou to fakt super hrdinové. Je dobré si toho všimnout a jsem rád, že film na to upozorňuje.

Ten porod, který tam Matěj zvládne coby člen horské služby, jak vám bylo při té scéně? Jako novopečenému tátovi.

Čtěte také

Doprovod může mít zásadní vliv – pozitivní i negativní. Stres dokáže porod spolehlivě zastavit, říká porodník Štěpán Opluštil

Právě na to budu jako jednou vzpomínat, protože to bylo asi měsíc předtím, než se narodilo mé dítě. Já jsem se snažil poctivě připravovat – teď nemyslím na film, ale myslím na to dítě – byl jsem na poctivě předporodním kurzu. Takže můžu říct, že jsem si udělal dítě, abych zvládl natočit scénu porodu ve filmu. To bylo vtipné.

Ještě tam byla sestřička, která nám pomáhala odborně, aby to nevypadalo ve filmu úplně blbě, protože tam si zkratky občas žádají nějakou dramatičnost. Takže tam byla porodní asistentka a já jsem jí pořád říkal: já bych teda spíš, myslím, co nám říkali, já bych to udělal takto. A normálně jsem překopával scénu, jak já jsem byl zaškolený. Takže pro mě to byl porod nanečisto. A pak jsme si to dali načisto.

A jaké to bylo načisto?

Bylo to samozřejmě náročné, ale fakt zázrak. Všem chlapům od té doby doporučuji se tomu věnovat intenzivně už předtím, protože pak se prohloubí obdiv a láska nejenom k dítěti, což se dřív tolik nenosilo, ten první kontakt. Chlap čekal někde s cigaretkou na chodbě, až se to všechno udělá.

Ale hlavně obdiv a láska k ženě. Protože když člověk vidí celý proces toho těhotenství, pak co se musí a jak dál to pokračuje, tak obdiv pořád jenom roste. Pomůže to v překonávání složitějších momentů, které přicházejí nejspíš u každého. Ale co ta ženská musí zvládnout, to je nadpřirozený výkon.

Máme tady spolu vycházet

Je to dávno – Igor Orozovič, Aneta Langerová. Ono je to vlastně dávno, jestli se nepletu, možná pět let. Měla to být taky filmová píseň.

Ano. To je takový tajný příběh, který už můžu odtajňovat, protože už je to dlouho promlčené. Já jsem tady tu písničku původně napsal, když jsme točili film Jedině Tereza s Jardou Foitem během covidu. Já jsem se s nimi dohodl, že tam taky napíšu písničku. Takže je tam jedna moje písnička, taková francouzská, toi et moi; není to titulní song, ale je ve finálové scéně a mám ji strašně moc rád.

A já jsem mu cpal pořád ještě jednu: Jardo, jsme dobrý kamarádi, jsme spolu točili toho Poldu, a tady mám ještě jednu, prostě to tam bych, já tam chci dvě, tady tu naší romantickou… Text je inspirovaný trochu tím scénářem – vždycky se rád inspiruji zvenku, to vždycky pomáhá, aby se člověk sám sobě neochodil. Tak jsem jim to posílal, jemu i producentovi a oni to v tom nějak neviděli, asi to neslyšeli.

Čtěte také

Langerová: „Nedokázala bych v životě dělat nic, co by mě netěšilo nebo mi nebylo vlastní.“ 20 let na scéně oslaví koncertním turné

Tak jsem si říkal, to je ale škoda, to je krásná písnička, to by se dalo udělat všemi možnými způsoby. A pak jsme ji udělali s Anetou a je z toho jedna z mých nejúspěšnějších písniček. Samozřejmě i díky Anetě, ale dodneška ji hrajeme a mám ji strašně moc rád. Takže takto vznikají věci. Vždycky říkám, člověk si musí dát nějaký úkol a pak vzniknou věci.

Když jste zmínil covid, tak písnička Hippokratova armáda z té doby, tam se také podařilo vybrat milion a půl korun na podporu zdravotníků. To byla vlastně vaše první píseň v profesionální produkci. A teď iniciativa Srdcem na horách, zase na podporu nadačního fondu Rescue. Proč má člověk pomáhat?

To bych se musel rozkecat. Já se rozkecám pak strašně dlouho, na takovou otázku, to je nebezpečné se mnou. Jak to pojmenovat? To je strašně těžké. Je to lidská nutnost.

My žijeme v nějaké společnosti, která je založená na tom, že tady spolu máme vycházet. Z toho to vyplývá. Já jsem se o tom tuhle s někým hádal, když jsou populisti a tyto věci, jak má člověk někomu vysvětlit, proč má dělat dobro. To se nedá vysvětlit, to tak prostě je.

Ale děláte ho rád?

Zrovna u charit je to nebezpečné, protože umělci se na tom často můžou snadno svézt. Právě proto říkám, že bych se o tom rozkecal. Ale vždycky říkám, že nejlepší pomoc nebo charita je ta, o které se neví, nebo na kterou není tlačeno. Nejlepší je pomáhat a nedávat o tom světu vědět. To mi přijde jako nejhezčí pomoc.