Hraní na divadle je kombinace adrenalinu, soustředění a absolutní intuice, popisuje herec Matyáš Řezníček

Do Dismanova rozhlasového dětského souboru jsi vstoupil, když ti bylo šest let. Dá se říct, že od těch šesti let děláš to, co sis vysnil, to znamená herectví?

Tím, že mi bylo šest, je právě těžké určit, jestli jsem si to vysnil. Nebylo moc prostoru na to si něco vysnít.

Čtěte také

Dismančata jsou čistá radost, říká umělecká šéfka souboru. Vznikl už před 85 lety

Takže to nebyla tvoje přímá volba, šel jsi jenom ve šlépějích sestry a nikdo se tě moc neptal?

No, vlastně tak. Nebo se mě možná na něco ptali, ale zároveň mi bylo šest, takže nedokážu říct, jak moc racionální moje rozhodnutí v tu chvíli bylo. Myslím, že jim byl ten soubor hrozně sympatický, byla jim moc sympatická Zdena s Václavem (Fleglovi, vedoucí sboru).

Vozili tě tam, už když jsi byl v kočárku. To si nepamatuješ, ale já si to pamatuji. Byla to tedy přirozená volba, že tě tam odložili a ty už jsi zůstal.

Ano, už jsem tam zůstal. Zároveň jsem to, co jsme dělali v souboru, bral jako přirozenou součást svého dospívání, takové hobby, které ke mně patří. Až s postupujícím věkem jsem začal zjišťovat, kde všude to můžu uplatnit a co vlastně divadlo vůbec znamená.

Čtěte také

Dismančata. Legendární soubor a jeho 90letá historie

Protože v Dismanově rozhlasovém dětském souboru se dělá hodně Máj nebo třeba pohádky pro děti. Ale když se člověk dostane do věku puberty, najednou zjistí, že existuje i divadlo, kde se třeba mluví sprostě. Kde lidé mluví jako my a kde se tematizují věci, které nás opravdu zajímají. A že divadlo může být živé médium.

V tomto jsem to začal brát úplně jinak a hrozně jsem se do toho zamiloval. Nejenom do herectví jako takového, ale i do divadla jako do média.

Máme to podobně. Taky jsem přišel do styku se sprostým slovem někdy kolem šestnáctého roku života a bylo to naprosto zdrcující setkání. Ale co tě na herectví baví? Co je ta láska a moment, který na tom zbožňuješ?

To je těžké popsat. Baví mě hodně ten proces přípravy – u divadla je to třeba zkoušení, u filmu je to scházení se nad postavou a vymýšlení, co všechno by v sobě mohla mít. Bavit se o scénáři, ať už divadelním, nebo filmovém, a rozebírat to dílo.

Pořád prozkoumávám přímo ten moment, kdy je člověk ponořený do výkonu.

Ale zároveň mě baví samotný moment hraní. A to je na divadle ještě o něco víc než u filmu, protože tam má člověk tu kontinuitu. Opravdu se může na hodinu ponořit do výkonu a nevylézt z něj. U filmu je to takové roztříštěnější a chce to ještě další skill, kdy člověk musí umět pracovat s energií a udržet si to.

Na divadle mě fascinuje a pořád prozkoumávám přímo ten moment, kdy je člověk ponořený do výkonu. Je to kombinace adrenalinu, naprostého soustředění a zároveň absolutní intuice. To mě na tom asi baví nejvíc.

Divadelní Liga mistrů

Zaujalo mě, že jsi po Dismanově souboru a po skupině OLDstars nastoupil na katedru činohry na DAMU. A po DAMU přišlo rovnou Národní divadlo. Sportovní terminologií jsi šel hrát Ligu mistrů na ten největší, nejdiskutovanější stadion. Byla to zpětně dobrá volba?

Jo, určitě. A zároveň volba je silné slovo

Tak někdo ti to nabídl a ty jsi řekl: „Beru.“

Ano, řekl jsem „beru“ – v tomto smyslu slova jsem si vybral, ale zároveň Národní divadlo se neodmítá. Nedokážu si představit, že bych to v tu chvíli odmítl. Myslím, že to byla skvělá zkušenost.

První dva roky mi opravdu připadalo, že na to absolutně nemám.

Samozřejmě bylo dost náročné to, že to bylo hned po škole. První dva roky mi opravdu připadalo, že na to absolutně nemám, že vůbec nestíhám. Ti lidé, kteří mě učili a které jsem vždycky obdivoval, najednou byli mí kolegové…

Začaly přicházet nabídky tykání.

Přesně tak, na to jsem si vůbec nemohl zvyknout. Bylo to pro mě v tomto bizarní a trvalo docela dlouho, než jsem se v něm uvolnil. Zároveň myslím, že mě ta velká scéna hrozně rychle posunula. Očekává se vysoká úroveň, takže to bylo těžké, ale myslím, že jsem se vyhrál rychleji.

Čtěte také

Opravdu velký žánrový biják, líčí herec Martin Finger film Bojovník. Jak komandoval pravé zápasníky?

Když tam člověk nastoupí v plus minus dvaceti, není tam vize, že to je místo, kde dokončí kariéru, protože není kam stoupat? Člověk si řekne: „To je ta šatna, kde budu celý život. Pak dostanu karafiát a půjdu do důchodu.“ Není to trochu skličující?

Asi jsem nad tím takto nepřemýšlel. Vůbec si nevybavuji, že bych měl takové myšlenkové pochody. Říkal jsem si, že spíš teď tam chci být. To souvisí s tím, že ve chvíli, kdy jsem tam nastupoval, to bylo pod uměleckým vedením Daniely Špinar.

Už jsem znal dramaturgický plán třeba na následující dva roky a věděl jsem, že se tam budou dít hrozně zajímavé věci s hrozně zajímavými režiséry. Takže jsem věděl, že v tu chvíli tam chci být, a nepřemýšlel jsem nad tím, že by to mohlo být navždy.

Má být Národní divadlo progresivní scénou, nebo má naopak nabízet klasický žánr a připomínat tituly, které patří k dědictví? Je to nekonečná debata, ale mě zajímá pohled člověka, který nad tou prací přemýšlí a byl tam.

Musí to být vyvážené, což je asi docela úniková odpověď. Myslím, že je důležité ukazovat lidem současný stav divadla a v tomto smyslu tam dělat tu progresi. Ukazovat, jak se divadlo vyvíjí a kde je v dnešní době. Ale zároveň chápu, že je zájem i o klasiku.

Jak se liší publikum Divadla v Dlouhé od publika Národního divadla? Vyplácí se při hraní přemýšlet? A jak se Matyáš Řezníček dostal k programování? Poslechněte si celý rozhovor.