Hutník a výhybkář. Symboly Plzně a umění, které mapuje historik v online galerii

„On to vlastně není hutník a výhybkář, i když tomu tak lidi říkají. Hutník na levé straně se ve skutečnosti jmenuje Kovodělník a výhybkář má oficiální jméno Železničář,“ říká autor profilu Plzeň - umění pod širým nebem plzeňský historik David Růžička o dvou plastikách, které stojí po stranách hlavního schodiště v nádražní hale. Kolem soch stoupají cestující do vestibulu v patře.

8 fotografií

„Jako si lidé dávají v Praze rande pod ocasem koně svatého Václava, tak v Plzni se běžně říká, sejdeme se u hutníka. Je to typické pro výletníky a školní výpravy. Sochy tu postavili v roce 1956, nádraží se předtím přejmenovalo na Gottwaldovo a legenda říká, že to byla pomsta komunistů za povstání škodováků proti měnové reformě.“ 

Poválečná výzdoba

David Růžička pracoval dlouhá léta v Národním památkovém ústavu jako průvodce, asistent kastelána nebo v oddělení marketingu a propagace. Profil na facebooku vytváří ve volném času pro zábavu. „Když přišel první lockdown a byl jsem zalezlý doma, tak jsem si uvědomil, jak mi chybí výstavy a otevřené galerie. Proto jsem na různých pochůzkách začal hledat skulptury a kousky umění ve městě.“

Keramická stěna na Centrálním autobusovém nádraží v Plzni|foto:Ľubomír Smatana,Český rozhlas

Hlavní nádraží skrývá mnohem víc zajímavostí, než se může na první pohled zdát. Třeba i hutník s výhybkářem mají jedno tajemství. „Zatímco hutník je bronzový, tak výhybkář je ze sádry a patinovaný. Asi došly peníze,“ směje se padesátník Růžička, který připomíná, že sochy mají i rozdílné autory.

„Socrealistická výzdoba souvisí s tím, že za války dostalo nádraží při bombardování zásah, bylo silně poškozeno včetně secesní kopule, která se pohnula asi o patnáct centimetrů. Takže tu byl prostor pro poválečnou výzdobu.“

Faceboovský profil má úspěch

Svoje znalosti o rodné Plzni přetavil David Růžička do facebookového profilu Plzeň - umění pod širým nebem teprve v polovině letošního března. Uveřejňuje na něm fotografie a texty k různým uměleckým výtvorům po celém městě, což se v době pandemie setkalo s velkým úspěchem.

„Docela mně to překvapilo, jako to má odezvu. Třeba příspěvek o keramické zdi na autobusovém nádraží si prohlédlo jedenáct tisíc lidí. Takže sledované to je.“ Lehce zaskočený historik nastupuje do vozu a odjíždíme před areál bývalých škodových závodů, kde stojí omšelá, nehezká a nevlídná budova Centrálního autobusového nádraží. Napravo od vchodu zakrývá celou zeď keramická výzdoba z roku 1983. „To je stěna od autorů Klementa Štíchy a Zdeňka Jílka a motivy zobrazují tehdejší Západočeský kraj.“

Každý den jeden příspěvek

Zvídavý cestující si opravdu může krátit dlouhou chvíli hledáním jednotlivých motivů, které ze stěny vystupují. Dominuje jim Škodovka s vysokými komíny, turbíny, nezbytná holubice míru, obilné klasy a další typické artefakty socialistického umění. „Všimněte si třeba těch zřídel a pramenů. Karlovarský kraj byl kdysi součástí Západočeského, to se projevilo i tady.“

Kreativní historik v online prostoru|foto:Ľubomír Smatana,Český rozhlas

Růžička se snaží publikovat na facebookovém profilu Plzeň - umění pod širým nebem každý den jeden příspěvek a hodlá v tom pokračovat i v době, když bude lockdown minulostí a otevřou se jeho oblíbené galerie a výstavní prostory.

„Možná o tom  napíšu i nějakou knížku,“ přemýšlí nahlas s pohledem na plastiku nazvanou Škoda mezi továrnou a autobusovým nádražím plzeňský historik David Růžička.