Hra o Plasticích je stále aktuální, soudí v Rusku
Do Ruska dorazil Rock’n’roll! Nemáme teď pochopitelně na mysli hudební styl, ale stejnojmennou divadelní hru britského dramatika Toma Stopparda, která zachycuje Československo v normalizačních letech a osud režimem pronásledované skupiny The Plastic People of the Universe. Jak historické události, které nadlouho ovlivnily podobu česko-ruských vztahů, vnímá dnešní ruské publikum? A nakolik důležitou roli hraje i dnes v Rusku rocková hudba – někdejší symbol rebelství proti systému?
Pět let po londýnské premiéře se i k ruskému publiku dostává atmosféra normalizačního Československa, svobodomyslné britské akademické půdy, pátrání po smysluplnosti disidenství, vzdoru vůči státní moci a po ideálech spravedlnosti a demokracie. Debaty o roli rockové hudby v 60. letech by se leckomu mohly zdát přežité. Podle režiséra ruské inscenace Rock’n’rollu Adolfa Šapiro je však téma Stoppardovy hry navýsost aktuální.
„Je to hra o našem i vašem – ruském i českém – životě, o tom, co jsme zažili, přežili a nedejbože můžeme ještě prožít. Mimo jiné je o nebezpečí apatie a lhostejnosti, které ve společnosti vládnou. Pocitu, že vlastním jednáním člověk nemůže nic ovlivnit. Když na ulici stojí tanky, všude je plno energie, lidé se bouří, jsou naživu. Když pak člověk nad vším mávne rukou s tím, že na něm stejně nic nezáleží, jde o degradaci. O to, co Havel nazývá sklonem k sebezničení.“
Rusko na cestě k totalitarismu
Na tom, že je hra aktuální, trvá i Tom Stoppard, který během čtvrteční moskevské premiéry sklidil bouřlivé ovace. „Myslím, že témata, která hra otevírá, budou vždy aktuální. Jeden z hrdinů řeší otázku teorie a praxe, to je relevantní v každém systému – ať komunistickém, nebo jiném. I lidé, kteří věří v demokracii, si jsou perfektně vědomi toho, že neexistuje žádná její ideální podoba. Vždy jde o kompromis mezi krajními polohami,“ domnívá se britský dramatik s českými kořeny.
I když se sám vyhýbá jakýmkoli politickým paralelám, pro mnohé diváky má jeho hra jasné poselství. „Na pozadí historie a rokenrolu člověk vidí odraz našeho současného života. Je to až strašidelné. Rusko se s každým dnem vrací o krok zpátky k dobám totalitarismu. Čelí podle mne neveselé budoucnosti,“ myslí si 46letý Nikolaj Viktorov.
„Je mi 40 let, dětství jsem prožila v jednom režimu, teď žiju v jiném. Je zajímavé poodstoupit a vidět z nadhledu ve stejnou chvíli oba dva,“ soudí pro změnu Oxana Magutovová.
Koketérie s mocí
„Když jsem začal hru překládat, bál jsem se, že některé myšlenky už jsou tisíckrát probrané a nic nového nemohou sdělit,“ říká překladatel Stoppardových her do ruštiny Arkadij Ostrovskij.
„Je to však přesně naopak. Tahle hra je pro Rusko až neuvěřitelně aktuální. Ne kvůli tomu, jak tu postupují úřady a vláda. Rusko není krvavý režim jako režimy komunistické. Ale kvůli tomu, před jakými volbami tu stojí běžní lidé i umělci. Nakolik si zadají s korumpující mocí, jak velké kompromisy jsou sami ochotni udělat,“ myslí si Arkadij, který v Moskvě pracuje jako zpravodaj týdeníku Economist.
S tím souhlasí i přední ruský hudební kritik Artěmij Trojickij, pro kterého má podle jeho slov uvedení Stoppardovy hry osobní rozměr. V Československu strávil jako dítě v 60. letech několik roků a pražské jaro zažil na vlastní kůži.
Podle jeho názoru se v Rusku částečně vrací protest vůči establishmentu v podobě hudby. I když dnes už spíš rapu než rokenrolu.
„Nemyslím si, že hudebníci nutně musejí být politicky angažovaní. Pokud je to jako téma nezajímá, chápu, že zpívají o něčem jiném. Co jim však nedokážu prominout, je neupřímnost a zbabělost. Pakliže člověk dobře ví, jak tu systém funguje, na čem je založen, a přitom od něj neváhá přijímat benefity, tam podle mne začíná skutečný průšvih,“ dodává hudební kritik Artěmij Trojickij.
