Homofobie je strach z neznámého, pomáhají lidské příběhy, říká patronka Sbarvouven.cz Janečková

Co je projekt Sbervouven, kterého jste patronkou?

Čtěte také

Za střelbou na Slovensku stojí i řada nezodpovědných výroků některých politiků, říká David Tišer

Projekt Sbarvouven je on-line poradna, která vznikla vlastně už před sedmi a půl lety a reagovala přímo na to, že 2. února 2014 spáchal sebevraždu můj synovec Filip a v dopise na rozloučenou napsal, že nechce žít ve světě, který je plný nenávisti vůči homosexuálům a vůči homosexualitě. A loučil se s námi v tom dopise a zároveň prosil, abychom to vykřičeli do světa. Psal, že doufá, že jeho čin aspoň trošku pomůže zmírnit nastavení, které je ve společnosti. A po počátečním šoku jsme se rozhodli, že je potřeba něco udělat. Začala jsem jednat se svými kamarády z Prague Pride a začala se připravovat poradna Sbarvouven pro dospívající gaye a lesby.

Ale jak jsem četl, není to jenom pro dospívající, ale třeba i pro lidi, kteří k coming outu přistupují až dejme tomu ve starším věku?

Určitě ano. I proto, že vlastně předtím tady nic takového nebylo, kam by se lidé mohli obrátit. Tak spousta lidí vlastně začala psát i v pozdějším věku. A pravda je, že máme klienty, kteří píšou ve 30, ve 40, ale je jich mnohem míň. Nejvíc je dětí nebo dospívajících mezi 15 a 19 lety. Ale není výjimkou, že píší třeba i dvanáctileté děti.

Co bývá nejčastějším impulzem, že se jedinec rozhodne napsat do poradny?

Je potřeba, aby se vůbec dozvěděl o tom, že taková poradna existuje. Ale velmi často nám píšou lidé, kteří procházejí, zvlášť když jsou hodně mladí, vlastním sebepřijetím. To je nejtěžší fáze, aby ti lidé dokázali přijmout svoji odlišnou orientaci, protože to není něco, co by si naplánovali. Často jsou argumenty, že se to stalo nějakým módním hitem, ale jak lidi znám, tak to není něco, z čeho by měli radost. Snaží se s tím nějakým způsobem bojovat, mají strach si to třeba přiznat a pak potřebují, aby si to potvrdili. A právě mentor se snaží komunikovat s klientem, aby si na to za jeho pomoci přišel sám.

A pak je tam velmi časté téma to, jak to říct dál, na koho se obrátit. Strach z rodičů, strach ze šikany. Ta šikana je tam vlastně velmi častým tématem. A ti úplně nejtěžší klienti, tak ti mají opravdu těžké myšlenky, suicidální, kdy nevědí jak dál, mají strach, že jsou prostě sami.

Věříte, že se díky vám a podobným organizacím daří postupně měnit pohled veřejnosti na tuto problematiku?

Doufám, že ano. A myslím si, že hlavně pomáhá, když lidé najdou v sobě odvahu a vyautují se, jdou s tou barvou ven, protože podle mě homofobie jako veškeré fobie spočívá v tom, že se lidi bojí něčeho neznámého. A jakmile znají konkrétní lidi, kteří jsou gayové, lesby nebo transgender, tak ztratí ty předsudky. Najednou vlastně přes ně můžou pochopit, že to je úplně normální člověk, který se nezmění svojí orientací nebo tím, že se dozvíme, že má nějakou jinou orientaci než třeba my. Takže hlavně lidské příběhy v tomto velmi pomáhají. No, a naše organizace, myslím, také.

Jak se změní život těm, kteří dokáží vyjít s barvou ven? Proč tolik lidí nechce stejnopohlavním párům přiznat možnost adoptovat děti? Poslechněte si celý rozhovor.