Češi se radikalizují hlavně na Facebooku. Na občanskou angažovanost ještě nejsme zvyklí, popisuje odborník na extremismus

Je nějaký historický rozdíl ve způsobu šíření nenávistných nálad, zejména ve vztahu k sociálním sítím?

Čtěte také

Zákon proti dezinformacím? „Nejde o omezení svobody tisku, ale o obranyschopnost země,“ argumentují bezpečnostní experti

Obecně šíření informací má dnes úplně jiné charakteristiky, než mělo v minulosti, kdy bylo nutné vytisknout noviny nebo osobně během politické kampaně obejít co největší počet lidí. To existuje i dnes a je vidět, že politici, kteří se vrací k tradičním způsobům a tváří v tvář mluví s lidmi, mohou být poměrně úspěšní.

Zároveň vidíme, že hlavním zdrojem šíření informací je internet a velmi specificky Facebook, kde od roku 2015 máme poměrně rozsáhlé skupiny, mezi kterými se šíří specifické informace. Lidé se tam uzavírají do tzv. echo chambers, což jsou skupiny, kde mají všichni podobné názory. Tam se neustále utvrzujete v tom, že váš názor je normální a všichni ostatní to vidí stejně.

Regulace sociálních sítí je úplně nová a my si s ní neumíme zatím poradit.

To je důležitější než to samotné šíření informací. Utvrzování se v daném názoru je jev poměrně významný, protože může sehrávat určitou roli při radikalizaci, kdy řada lidí dojde k názoru, že jejich pohled je přece naprosto legitimní a racionální a sdílí ho všichni, s kým se baví. Řeknou si: „Jak to, že vláda nedělá to, co my chceme?“ a pak jim přijdezcela legitimní proti ní vystoupit.

Proč podle vás radikalizované skupiny své příznivce často nabádají, aby nevěřili médiím veřejné služby?

Čtěte také

Zdeněk Ryšavý z Romea.cz: Proti dezinformacím o romských uprchlících z Ukrajiny úspěšně bojujeme

Protože jejich hlavním informačním zdrojem má být Facebook. To je zřetelné a jednoduché. Tam, kde v minulosti klíčovým faktorem, který informoval společnost a do značné míry formoval společenské názory, byla klasická média, to v posledních letech už neplatí. Sociální sítě monopol tradičních médií rozbily, ale ta pořád hrají svou roli.

Když se bavíme s lidmi, kteří jsou na těch demonstracích, na jednu stranu velmi často řeknou, že médiím nevěří. Ale pokud s nimi mluvíte déle, zjistíte, že velké množství informací mají z televize. Před televizí nějakým způsobem sledují a vnímají ji jako jeden z významných zdrojů informací.

Ruskem placení dezinformátoři nemají žádnou konkrétní práci, ale přesto roky intenzivně pracují na šíření výrazných ruských narativů.

To znamená, že pokud jste člověk, který se pohybuje v dezinformačním prostředí, je vaším cílem své lidi od televize odstřihnout, protože ta jim bude předkládat pohledy, které jsou jiné než to, co zaznívá na Facebooku. A v některých případech tomůže ohrozit „víru“ lidí v daný dezinformační narativ, který se samozřejmě ti organizátoři snaží mezi lidmi udržet.

Jsou české dezinformační skupiny napojeny na zahraničí, konkrétně na Rusko? Není to jen teorie?

Toto se dokládá o něco hůře. Máme doklady, že někteří konkrétní lidé, kteří se v dezinformačním prostředí pohybují, peníze z Ruska skutečně berou. U některých dalších to patrně ví jen policie. Veřejně se to zatím neukázalo, ale je to vysoce pravděpodobné. Jsou to lidi, kteří jsou dlouhodobě v exekucích, nemají žádný oficiální příjem.

Čtěte také

Historik Snyder exkluzivně pro Radiožurnál: Rusko se snaží říct vám, že jste nikdo. Vysmějte se mu

Nemají žádnou konkrétní práci, ale přesto velmi intenzivně roky pracují na šíření velmi výrazných ruských narativů, jezdí po celé Evropě a velmi často do Ruska. Tady se to dá odhadnout poměrně přesně.

a straně druhé je zřetelné, že část české dezinformační scény šíří informace a narativ naprosto dobrovolně a naprosto sama, bez jakéhokoliv vlivu Ruska nebo kohokoliv jiného.

Jak se má nebo může demokratická společnost bránit proti zneužívání občanských práv a svobod?

To je velmi těžká a multidimenzionální otázka. Možností je na mnoha úrovních celá řada. Na jedné straně máme zákony, které by bylo dobré nějakým způsobem vynucovat a dodržovat.

Jsme zvyklí na to, že je společnost demobilizovaná. Zvykem a normou je nadávat na vládu v hospodě.

Na straně druhé je otázka sociálních sítí, zda je regulovat nebo ne. Regulace sociálních sítí je úplně nová a my si s ní neumíme zatím poradit. Žijeme v době, kdy tuto situaci teprve řešíme. Za 10 let to možná bude vypadat jinak, budeme s tím umět zacházet, ale teď jsme uprostřed, kdy se teprve učíme. Dále vždy bude platit, že významnou roli sehrává otázka vzdělávání, to je ovšem na dlouhé lokty.

A významným momentem je osobní občanská angažovanost, na kterou nejsme úplně zvyklí. Třicet let po pádu komunismu je představa toho, že někdo veřejně, aniž by byl politik, vstupuje do veřejného prostoru, je pro spoustu lidí divná a zvláštní. Jsme zvyklí na to, že je společnost demobilizovaná. Zvykem a normou je nadávat na vládu v hospodě. Ale tím to končí. Veřejné aktivity neumíme, neděláme je nebo jen velmi omezeně a velká část společnosti se na to dívá negativně.

Bude podle Jana Charváta pokračovat radikalizace společnosti? Dochází k radikalizaci dětí? A odkud čerpají radikalizované skupiny své příznivce? Poslechněte si celý rozhovor.