Helena Třeštíková: Moje zásada je být co nejpravdivější. A s Bárou to šlo úžasně, ona taková je

První uvedení snímku Bára Basiková zažilo šestiminutový potlesk. Myslím si, že na našem živém natáčení Hosta Radiožurnálu sedí ti, kteří ten dokument viděli. A myslím si, že sdílí tu obrovskou energii. Je to dokument, který je do jisté míry manifestace ženské síly? Dá se to takhle popsat?

To samozřejmě ráda přijímám. Ale když člověk točí tak dlouhou dobu s někým, neříká si dejme tomu slogany, ale točí to, co je, co život přináší. A moje zásada je být co nejpravdivější, aby to bylo co nejautentičtější.

Helena Třeštíková s Liborem Boučkem|foto:Katherine Vašíčková, Český rozhlas

Zajímavé je, že s Bárou to šlo úžasně, protože ona taková je. Nestylizuje se před kamerou, nedělá se někým jiným, něčím lepším. Přizná i věci ne úplně pozitivní. A potom když to ve střižně vidí, tak to tak přijme, ať to tam zůstane, takový je život.

Několikrát říkala: „Asi bych z toho filmu něco mohla vystřihnout, ale z toho života už to vystřihnout nejde, tak to tak nechme.“ A jestli to bude působit na ženy, tak budu velmi ráda.

Dokument vede divácké hlasování v rámci divácké ceny deníku Právo, na druhém místě je další dokument, Bílý ďábel o kameramanovi Robertu Richardsonovi. Co pro vás znamená to první místo?

Jsem tím samozřejmě strašně dojatá. Čekám, jak to dopadne. Ještě nás může někdo přeskočit, že jo.

Čtěte také

„Ze života to taky nevystřihnu, tak to nechám i ve filmu.“ Bára Basiková se po 30 letech vrací v dokumentu Heleny Třeštíkové

Ta varianta existuje, ale řekl bych, že je nižší a nižší. Ale co podle vás znamená to, že na prvních dvou místech jsou dokumenty?

To je další úžasná věc. Dělám dokumenty a nedělám je z nouze, od začátku jsem říkala, že chci dělat dokument a nikdy hrané filmy. Definovala jsem si, že chci zachycovat současnost tady a teď, případně aby byla uchovaná pro budoucnost jako obraz doby, ve které žijeme. Je to charakteristika dokumentu.

A to, že dokument má takový divácký úspěch, mě hrozně dojímá. Hrozně, protože někdy jsou dokumenty trošku podceňované. Tady byla dokonce zrušená kategorie Soutěž dokumentárních filmů.

50 let života Báry Basikové

Snímek monitoruje 30 let života Báry Basikové, ale díky archivním záběrům se díváme i o padesát let dozadu...

Je to dohromady 50 let jejího života.

Najednou si člověk uvědomuje, že některé texty souzní s tím, co se právě děje v Bářině životě.

Myslím si, že je to skutečně velmi komplexní. Jak jste se pro ni rozhodla? Kde byl ten start, proč zrovna ona vás zaujala?

Někdy v roce 1995 se mi podařilo prosadit v České televizi projekt, který jsem nazvala Ženy na přelomu tisíciletí. Mělo to být deset časosběrných filmů, pět let natáčených, o nejrůznějších ženách, nejrůznějších profesí, zaměření.

A zrovna v době, kdy jsem to dávala dohromady, jsem četla rozhovor s Bárou v MF DNES, kde říkala, že má čtyřletá dvojčata a o rodinu a děti se komplet stará muž, je vlastně mužem v domácnosti, ona vydělává a živí rodinu. Říkala jsem si, že je to neobvyklý model, že to zkusíme nějak zachytit. Takže jsem se s Bárou setkala, domluvily jsme se...

Bára Basiková před premiérou časosběrného dokumentu o svém životě|foto:Film Servis Festival Karlovy Vary

Kývla hned?

Viděla Manželské etudy. My jsme se dohodly, že si za týden zavoláme, a ona za týden řekla ano. Ale na tomhle příkladu se dá dobře demonstrovat, jak to časosběrné natáčení je ošidný systém, protože to téma opačného modelu „muž a žena v rodině“ se brzy zhroutilo. Točily jsme půl nebo tři čtvrtě roku, v Bářině životě se objevil nový muž. Toho svého muže v domácnosti opustila a všechno bylo jinak.

Ale potom se do tohoto modelu zase vrátila.

Ona živila i toho druhého i toho třetího, takže ten model se opakoval.

Zaplaťpánbu, že vám to dramaturgicky nerozhodila.

No jistě. (smějí se) Ale ten druhý muž, který přišel, se netvářil, jako že by přišel muž, který bude v domácnosti. Byl to naopak takový světák. Když jsme ho viděly ještě s mojí kolegyní, byly jsme nadšené, je to úžasný, charismatický chlápek! A kameraman nám říkal: „Já bych mu nevěřil ani slovo.“ Říkaly jsme si, no jo mužský... A měl pravdu, to se ukázalo.

Když se člověk podívá na vaše díla, tak tohle je asi dokument, kde hudební složka hrála největší roli. Jak moc byla důležitá a jak moc jste si hrála s tím, kam kterou píseň vložit?

To je zajímavý moment. Na to jsem přišla až v průběhu stříhání. Materiálu je vždy výrazně víc, pak se to zhušťuje, a najednou si člověk uvědomuje, že třeba některé texty souzní s tím, co se právě děje v Bářině životě. Tak jsme se s nažili s tím pracovat.

Některé momenty opravdu fungovaly, takže jsme se snažili tu hudbu používat i jako určitý komentář k Bářinu životu.

Je nějaký hudební žánr, ve kterém by podle Heleny Třeštíkové byla Bára Basiková nejšťastnější? Jak prožívá nejistou budoucnost veřejnoprávních médií vzhledem ke své profesi? A jak obtížné je loučit se s filmovými záběry, které se kvůli časové dotaci již nemohou dostat do výsledného střihu? Poslechněte si celý rozhovor.