Gruzínec na osetínské straně hranice je pro všechny podezřelý

"Tak tady se nás před rokem při bombardování mačkalo snad sto," mávne rukou směrem k malému temnému sklepení pod rozvaleným domem čtyřicetiletý rodák z Cchinvali Mamuka. Stojíme uprostřed židovské čtvrti v nejstarší části města, které připomíná spíš velkou vesnici. Na první pohled je zjevné, že malé domky lemující křivolaké blátivé uličky toho mají hodně za sebou. Mnohé loňské bombardování nepřežily vůbec.

Jizvy z loňského srpna jsou dodnes vidět i na Mamukově domě, kam mě bývalý profesionální fotbalista, který se narodil v gruzínské rodině, odvádí. On i jeho manželka Mino, původem pro změnu Osetínka, se mi omlouvají za polní podmínky, v nichž žijí.

"Na prstech můžu spočítat, co jsme dostali ze slíbené pomoci. Něco potravin, z materiálu nic. Žádné sklo do vybitých oken, žádné dřevo. Všechno si platíme sami. A to ještě patříme k těm pár šťastnějším, kterým vyplatili kompenzaci 50 tisíc rublů. Copak za to ale opravíš dům? Jen nová střecha stojí 80 tisíc," krčí rezignovaně rameny Mamuka.

Z jeho vyprávění ovšem vzápětí vysvítá, že materiální škody zdaleka nejsou to nejhorší, co jeho rodinu postihlo. "Byly to jen dva dny, ale v našich životech znamenají celou jednu velkou kapitolu. Když nás začali 7. srpna bombardovat, schovali jsme se ve sklepě a třásli se, co bude. Jestli na nás náš dům spadne a pohřbí nás zaživa," vzpomíná Mamuka.

"Utekli jsme pak za ostatními do podzemí, které jsem vám ukazoval. Podmínky tam byly otřesné. Všechno kolem hořelo, nemohli jsme dýchat. Mačkala se tam stovka lidí, byli tam ranění, i mrtví. Moje žena přitom měla každým dnem rodit. Nakonec se mi ji po dvou dnech podařilo dostat do porodnice. Doktoři však měli moc práce se zraněnými, tak ji odtamtud později odvezli do Vladikavkazu. Naše holčička se narodila 11. srpna, ale žila jen pár hodin. Kdyby nebylo války, mohli jsme teď mít roční dítě," doplnil.

Problémy, s nimiž se smíšený gruzínsko-osetínský pár musí vyrovnávat, tím přitom zdaleka nekončí. Vyhrocení letitého konfliktu se dramaticky podepsalo na soužití obou místních etnik.

Být Gruzínem v Jižní Osetii podle Mamuky rozhodně neznamená mít všude dveře otevřené. Loňský konflikt zpřetrhal i rodinné vztahy. Polovina příbuzných žije za gruzínskou hranicí, která zůstává od loňska uzavřená. I kdyby nebyla, jakákoli cesta do Gruzie by podle Mamuky byla hrou s otevřeným ohněm. Gruzín, který zůstal v Jižní Osetii, je podle něj podezřelý pro všechny strany.

"Nezávislost, kterou jsme loni získali, se týká jen hrstky lidí. My všichni ostatní, obyčejní lidé, kteří tu žijeme, Osetíni i Gruzíni, jsme pouhými loutkami v rukou Ruska a Ameriky. Rusku může být ukradené, jestli a jak tu Osetíni budou žít, stejně jako Washingtonu jsou fuk Gruzíni. Obě strany jen sledují své politické cíle. Na nás všech, kteří na jejich úkor trpíme, jim nezáleží," tvrdí Mamuka.

Co se týče výhledů do budoucnosti, zůstává spíše pesimistou. Jak ale říká s pohledem upřeným na svou znovu těhotnou manželku: "Kdo ví. Třeba se na Osetii usměje štěstí, tak jako na nás dva, a budeme tu konečně moct znovu v klidu žít."