Grilovačka nad výfukem má působit šok. Obrazy apokalypsy pak v lidech zůstávají, věří umělec Rafanů

Takže grilovačka bude v Čapkových sadech už zítra.

Bude, ale nebude tak humorná, jak to zní. Grilovat se bude, ale trošku jinak: bude to jiná vizualita, než by si lidé představili, že tam budeme grilovat, opékat a rozdávat jídlo.

Čtěte také

Jídlem plýtváme hlavně doma. Prodejci by se měli inspirovat v Německu, říká ředitelka potravinové banky

Já jsem to ještě vidět nemohla, ale pod tím je obraz pikniku těsně před koncem světa, jestli si to pamatuji dobře. Takto to vnímáte? Takto na tom teď jsme?

Když jsme si to pojmenovávali, je to pro nás Mad Max řízlý s Tajemným hradem v Karpatech. Zní to úsměvně, je to trošku bizár.

Myslíme si, že umělci nasávají jako houby, co se okolo nich děje. Někdy možná špatně, někdy dobře vyhodnotí některé věci ze společnosti, a pak je přenášejí do veřejného prostoru, nebo tím veřejným prostorem může být i galerie. V tuto chvíli cítíme, že se něco obrací, něco se děje možná špatně – a možná taky ne, možná jsme to my vyhodnotili špatně.

Ten obraz tam je, je to zvláštní, když to popisuji: něco mezi Mad Maxem, Ladou a Tajemným hradem v Karpatech. Myslím, že se lidi můžou těšit na něco, co možná na Signalu neviděli.

Jako umělci stvoříte instalaci, která je prý z automobilů. Bude se grilovat na výfuku, nebo jak si to mám představit?

Čtěte také

Znečištění, megalomanské projekty, vykořenění. Pařížská výstava ukazuje postsovětský prostor očima umělců

Je to skoro tak. Budeme grilovat zadníma výfukama. Shodou okolností, s vedením Signal festivalu jsme to připravovali asi rok – to jsme nevěděli, že pan Macinka přijede na Pražský hrad v tom, co budeme používat. Takže obří dodge tam budou.

A na tom grilujete?

Na tom se bude grilovat. Celé je to neekologické. To, jak se teď obrací ve společnosti a politice pohled na to, jak se vztahovat k zemi, jak ji šetřit a víceméně ji nešetříme.

Trápí vás to?

Já myslím, že docela dost. Kdyby tady seděl zbytek Rafanů, možná řeknou, že je to trápí ještě víc, nebo by možná měli jiné názvy. Já jsem jedna pětina těch, co tady mohli sedět, a mě to trápí převelice.

Hodnou cestou nevyrobíme šok

Bude tam ještě jiná grilovačka: pálení nepotřebných věcí. My jsme obklopeni spoustou krámů, možná slovo haraburdí to vystihuje. Já jsem se dnes ráno rozhlížela po svém bytě, co bych mohla nandat do pytle a přinést vám, abyste to spálili. S hrůzou jsem zjistila, že těch věcí je hodně.

Je to tak. My jsme ze začátku chtěli pálit spoustu věcí, které bychom získali z různých obchodů jako přebytky. Nakonec zůstalo u potravin z jednoho prostého důvodu: když se zjišťovala bezpečnost, pálení oděvů, což mělo původně být, se dít nebude. Takže zůstávají potraviny, které jsme získali z okolí.

Čtěte také

Recyklace není jen zálohování. Odpovědnost výrobce za odpad beztak budeme muset zavést, říká ministr Hladík

A není to umělecká chyba, v rámci ústupku? Pálit jídlo zní neuctivě vůči tomu, co nás sytí. Pálit nadbytek hadrů, které na nás padají ze všech výloh, mi nepřipadá zlé.

Je to strašně zlý, když to takto řeknu. Proto je ten obraz tak apokalyptický. Můžeme samozřejmě ukazovat cestu, co s jídlem dělat – a spousta jiných jako třeba Kateřina Šedá s tím pracují úplně jinak.

My naopak s Rafany často děláme věci dost neodbytně zlé. Je to pro nás postup, kdy ukážeme divákovi, co se opravdu děje. Zjistili jsme, že když jde člověk hodnou cestou, nevyrobí v hlavě prvotní šok. Nepracujeme s šokem primárně tak, aby to zůstalo jen u šoku, ale aby divák byl s něčím konfrontovaný a rozlišilo se mu to v hlavě, třeba i potom, co tu věc odmítne a řekne: to je blbost, proč nám toto ukazují. Ale v hlavě to rezonuje.

Já věřím tomu, že umění pak funguje dlouhodobě. Mně se to stalo na jednom bienále, když jsem viděl pro mě v té době nepříčetnou věc.

Čtěte také

Litevský umělec vrátil život starému dvorku. Jeho koncept komunitní galerie tmelí sousedské vztahy

Co jste viděl?

Viděl jsem čínského umělce, který šlapal na spoustu dýní. Bylo tam obrovské náměstí, kde šlapal – ale já jsem tomu vůbec nerozuměl. Já jsem si v té době myslel: dělá si ze mě srandu? Ty dýně mohl použít jinak. Aj Wej-wej s tím pracuje také, s tou mnohostí.

Pochopil jsem to, až když jsem v Číně byl. To byly lidské hlavy. To byla prostě metafora k tomu, co se tam občas děje.

My k tomu přistupujeme podobně. Ten obraz může být nepříjemný, ale divákovi něco naznačuje: nežijeme v podivné době, když se takto chováme k jídlu, když se takto chováme k zemi? Když si máme vybrat mezi autem a zemí, kdyby to měla být jednoduchá otázka, tak zvolíme auto, proboha?

Jaké všemožné aspekty v ohni umělci symbolicky pálí? A co si představit pod názvem výstavy Všichni mají nárok na všechno? Poslechněte si celý rozhovor s Hostem Lucie Výborné.