GLOSA: Naši Rusové nám rozumějí. I když to občas skřípe

Martin Dorazín

Ruštinu jako cizí jazyk si ke zkouškám vybírají mnozí studenti, protože si myslí, že je pro ně jednodušší než třeba němčina nebo španělština. Ruský jazyk je nám samozřejmě bližší a srozumitelnější, ale to neznamená, že je snazší.

Když jsem poprvé přijel do Ruska po devíti letech povinné ruštiny na základní a střední škole, včetně maturity, nabyl jsem šokujícího dojmu, že nás učili asi nějakému úplně jinému jazyku. Asi jako když se hrdina jedné verneovky naučil starořečtinu a pak se divil, že mu dnešní obyvatelé Řecka pramálo rozumějí.

V Rusku mi nerozuměl nikdo a já jim také ne. To, že jsem mohl zarecitovat pár veršů z Evžena Oněgina nebo vcelku solidně pohovořit na téma výhod života v socialistické společnosti, mi nijak vstup do cizího jazykového prostředí neusnadnilo.

Rusové zkrátka mluvili jinak, než nás ve škole učili, a také témata konverzace byla trochu jiná než ta, na která nás důkladně připravovali. Například nám úplně zatajili, jak se rusky řekne šváb a štěnice. Tato zvířátka mi přitom byla několik prvních měsíců těmi nejbližšími společníky.

Čtěte také

Obrovské mezery jsem měl v oblasti základních předmětů a jevů, se kterými se člověk setkává takřka dennodenně – zápalky, hadr, kbelík, koště, průjem, tahák, mejdan, kocovina nebo úplatek. A bez těchto znalostí se v obchodě, u lékaře nebo na úřadě neobejdete.

Naši učitelé nám neřekli, že se rodilí mluvčí často vyjadřují dost divně. Mohou mít jazykové vady a různě drmolit a mumlat, polykat koncovky i celá slova, používat nářečí nebo slang a hlavně – mohou zcela beztrestně ve svém rodném jazyce chybovat. Mají svaté právo mluvit, jak jim zobák narostl – na rozdíl od vás, kterým růst ještě ani nezačal.


Chcete-li někomu sdělit, že pláčete a řeknete nikoli „ja pláču“, nýbrž „ja plačů“, zeptá se vás, co platíte a proč u toho máte slzy v očích.

Přízvuk, pohyblivý kámen úrazu

Doslova pohromou pro cizince je v ruštině pohyblivý přízvuk. Ten se moc odvodit nedá a při nesprávném použití vám běžní Rusové rozumět nebudou nebo vzniknou komické situace. Chcete-li někomu sdělit, že pláčete a řeknete nikoli „ja pláču“, nýbrž „ja plačů“, zeptá se vás, co platíte a proč u toho máte slzy v očích.

Omyl v přízvuku může okolí uvést do rozpaků. Například, chcete-li říci, že tihle lidé jsou zbabělci, větou эти люди трусы oznamujete, že dotyčné považujete za trenýrky.

Když stačí citoslovce

Podobných léček je v ruštině spousta, ale nebojte se, vaši ruští přátelé se s nimi naučí žít, budou vám rozumět, a jste-li v chybování dostatečně vytrvalí, začnou je dokonce přebírat. Pravděpodobně pod tvrdošíjným tlakem rusky mluvících Čechů totiž stále více Rusů používá slovo káva – кофе – ve středním rodě, zatímco správným je rod mužský.

A na závěr jednu praktickou radu. Důležitou otázku „Promiňte prosím, nerozuměl jsem vám, mohl byste to zopakovat ještě jednou?“ vyjádříte prostým citoslovcem „Ééé?“