Fronty na jídlo jsou tu delší než na modlitbu. V japonské svatyni Jasukuni odpočívají váleční hrdinové i fašističtí vůdci

Během slavnosti Mitama do svatyně Jasukuni pravidelně zavítají statisíce lidí.
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Během slavnosti Mitama do svatyně Jasukuni pravidelně zavítají statisíce lidí.
0:00
/
0:00

Svatyně Jasukuni v Tokiu má od druhé světové války poněkud pošramocenou pověst. Mezi zesnulými válečnými hrdiny tam totiž odpočívají i někteří fašističtí vůdci. A na modlitbu se tam proto zpravidla nestojí zdaleka tak dlouhé fronty jako před jinými slavnými oltáři ve městě. 

Svatyně ale jednou za rok zcela zcela změní tvář. Během slavnosti Mitama tam totiž pravidelně zavítají statisíce lidí. Za historií i poněkud zvláštním jídlem se tam vydala naše reportérka Marie Machytková.

Hrdinové, nebo zločinci?

Svatyně Jasukuni doslova praská ve švech a je vyzdobená k nepoznání. Můj průvodce Takao mi ale připomíná, abych nezapomínala, že je Jasukuni vlastně tak trochu válečný pomník. „Uctíváme tu všechny, kteří se nějakým způsobem obětovali pro Japonsko. Dnes ten seznam obsahuje víc než dva miliony jmen,“ zdůrazňuje.

Jasukuni založil císař Meiji v druhé polovině 19. století. Chtěl tak mimo jiné vzdát čest lidem, kteří obětovali život ve válce Bošin. Ta byla z hlediska japonské historie nesmírně důležitá, protože díky ní skončila několik století trvající vláda samurajů a politická moc se z rukou šógunátu vrátila zpět na císařský dvůr. 

Od té doby uctívaných hrdinů nestále přibývalo. Po druhé světové válce se ale na seznam dostalo i několik fašistických vůdců. A od té doby je podle Takaa návštěva svatyně v Japonsku ožehavé téma.

„Z pohledu Západu to může vypadat, že se tady klaníme i kontroverzním válečným postavám a vyzdvihujeme Západem označené válečné zločince. Z politického hlediska je velký problém, když se sem přijde pomodlit třeba úřadující premiér,“ zdůrazňuje.

Takao ale coby řadový Japonec nechává politiku při návštěvě svatyně stranou. „Ve svatyni sídlí duše lidí, kteří pro Japonsko a celý národ dělali vše, co mohli. Podle mě je důležité soustředit se na tenhle účel svatyně: nezapomínat a oslavovat hrdinství všech těch lidí,“ vysvětluje.

Romantické světlo luceren

Přesně k tomu prý slouží i slavnost Mitama. A aby bylo možné všem těm duším za jejich služby národu poděkovat, je třeba je modlitbami a tancem znovu pozvat mezi živé. A jeden takový tanec zrovna začíná před vstupem do svatyně.

Když si za zvuků bubínků představím, že se k těm stovkám návštěvníků, kteří tanci přihlížejí, přidávají ještě (tedy podle toho, co říká Takao) dva miliony uctívaných zesnulých, včetně oněch válečných zločinců, přeběhne mi trochu mráz po zádech. Můj průvodce se ale nebojí: „Není to vůbec strašidelné, většina jsou přece hodné duše, které bojovaly za naši zemi!“

Romantické světlo luceren

Pak mě ale náhle a na můj vkus trochu směle Takao chytá za ruku a táhne do davů. Prý abychom se neztratili, to se totiž při takových slavnostech snadno stane. Já se ale nemůžu zbavit dojmu, že se tenhle japonský mladík nechal trochu omámit zdejší atmosférou. Kam oko dohlédne, totiž září stovky a stovky papírových luceren nejrůznějších velikostí a tvarů. A jejich jemné nažloutlé světlo mění svatyni v místo plné romantických zákoutí.

„Lucerny reprezentují sponzory svatyně, menší si kupují běžní lidé, ty veliké pak firmy a známé společnosti,“ zasvětí mě Takao do tajů luceren a dál nás zkušeně provádí stovkami lidí až ke stánkům s jídlem. A mně se uleví, že za jeho náhlou náklonnost nemohly lucerny, ale obyčejný hlad a snaha co nejrychleji se dostat k jídlu.

Fronty na jídlo

Takao chvíli mlsně vyjmenovává místní nabídku. Stánkaři prodávají všechno možné, od smažených nudlí přes maso až po sladkosti či naporcovaný meloun nebo kyselou okurku. Většina jídla je tu přitom napíchnutá na špejlích.

Dobroty na špejli

Takao pro nás nakonec kupuje jakési průhledné lepivé koule na tlustém dřívku. Zvědavě se zakousnu, hmota se mi ale okamžitě obalí kolem zubů a mám s ní tolik práce, že si toho všimne i můj doprovod.

„To se nekouše, to se musí jen ocucávat. Jinak to nedostaneš ze zubů. Mám tuhle sladkost moc rád, kupuji si to na každé slavnosti,“ přiznává. Snažím se tedy průvodce neurazit a statečně se prožužlávám koulí až do konce. 

Když se pak celá ulepená rozhlížím kolem, dojde mi, že na jídlo tu lidé stojí delší fronty než na modlitbu ve svatyni. Že svíčky u oltáře zapalují jenom místní mniši a že veselím se tady tráví víc času než rozjímáním. 

To je ale možná nejlepší způsob, jak těm dvěma milionům uctívaných válečných hrdinů poděkovat. Jestli to všechno doopravdy sledují, tak mohou mít alespoň radost z toho, že si teď díky nim někdo může vychutnávat trochu absurdní dobroty na špejlích.