Fotografka spojila svůj život s arktickou zimou

Popisovat fotografie pro rozhlas je úkol hodně podivný i náročný. Přesto se pokusím alespoň o popis snímku, který v knize považuji za jeden z nejpůsobivějších. Je na něm na zádech ležící dospělý lední medvěd, který si předními tlapami mne oči tak, jako kdyby se právě probouzel nebo snad jako kdyby právě plakal.

"V polární pustině jsme se právě připravovali na stavbu stanu. Kolem zuřila mohutná vichřice a v bílém okolí nebylo vidět vůbec nic," vzpomíná Mireille, po rodičích napůl Francouzka a napůl Švédka.

A pokračuje: "A pak najednou vítr trochu ustal a zhruba 20 metrů od nás jsme zahlédli ledního medvěda, jak leží na zádech. Zprvu to vypadalo, že je protahuje a je velmi spokojený. Skočila jsem po aparátu a až při fotografování jsem si uvědomila, že nás vichřice na ledových krách bombarduje malými částečkami ledu, které řežou a pálí. Medvěd si před těmito ledovými projektily prostě chránil oči. Ze zdánlivého požitkáře se tak stal najednou zvířetem zranitelným a takřka bezbranným."

Zhruba sedm let v Arktidě strávila Mireille de la Lez se svým asistentem a přítelem Fredrikem Granathem. Do kůže zvířat se při fotografování chtěla vcítit co nejvíc. V malém stanu bez toalety, tekoucí vody a se sušeným jídlem ze sáčků si postupně stále víc uvědomovala, že je v tomto nesmírně primitivním prostředí šťastná. To vše poté, co tato drobná, dnes 40letá žena nejdříve vystudovala ekonomii a pak se vypracovala až na post ředitelky jedné počítačové firmy, aby zjistila, že zbytek života nechce strávit v kanceláři.

Její zvláštní přístup k ledním medvědům zaujal i časopis National Geographic, pro který pracuje nyní. Není to však jen příroda, kde hledá pracovní inspiraci. Kompozici trénuje na architektuře, fotografování mláďat zvířat zase cvičí na fotografování dětí, protože v obou prostředích se děje spousta nepředvídatelných věcí.

Ráda se také inspiruje v divadle, kde sleduje výstavbu dramatických dějů, kulminaci napětí, ztvárnění rozhodujícího okamžiku, který má sdělit to nejzásadnější. Na příběhu, který chce vyprávět, záleží totiž podle ní mnohem víc než na objektu samém.

Cítila to například při několikaměsíčním fotografování zhruba 120 mrožích samců na jednom nevelkém pruhu arktické pláže. Zachycovala souboje, nářky, hry i vztahy různých generací. S mroži byla smutná i veselá. A právě takové chvíle činí její snímky specifickými.

Protože se pohybuje v oblastech, které jsou s momentálními změnami klimatu spojeny snad nejvíc, situace ohrožených polárních druhů i končin ji nenechává klidnou. Na otázku, zda se při svém hodně osobním přístupu cítí spíš jako analytička, nebo aktivistka, však odpovídá jednoznačně:

"Považuji se takříkajíc za komunikátorku. Mám příběh, který chci fotografiemi vypovědět. Chci přimět lidi k tomu, aby sami formulovali své konkrétní pocity a názory. Mým největším nepřítelem je apatie. Ale zasazovat se do konkrétních kolonek a krabiček sama nemohu a nehodlám, protože to nepovažuji za nejdůležitější. Tím nejdůležitějším je vzájemná komunikace a fotografie je přitom nástrojem, jemuž hodně věřím."

Při fotografování samice ledního medvěda s mláďaty pro National Geographic se nedávno zřítila z ledové stěny a přežila snad jen zázrakem. Po osmi operacích a vynuceném delším pobytu ve Stockholmu se však na návrat do Arktidy velmi těší. Její kniha zatím stihla vyjít v deseti jazykových mutacích ve 40 zemích. A další vydání se připravují.