Fotografka Mary McCartney: Nemusíte znát celý příběh, abyste cítili, co je na fotce. To je na ní nesmírně mocné

Mám radost, že se mi splnila taková romantická představa, kterou jsem měl, protože jsem si vás představoval, jak sem přijdete s foťákem v ruce. Fotíte tady v Praze hodně fotek?

Ano, mám ráda vždycky foťák při sobě. Fotila jsem i tady. Fotím si něco na mobil, něco na foťák. Dělám různé typy fotografií. V první řadě referenční záběry, to znamená – vyfotím si něco, co mě zaujalo a do budoucna to chci skutečně vyfotit, a za druhé fotím záběry, které bych mohla skutečně použít.

Liší se, jaké zařízení používáte? Jestli máte v ruce foťák nebo smartphone?

Čtěte také

Baví mě fotit na ulici, tam je to divadlo. V mých kolážích se setkávají lidé z různých století, popisuje Petr Brukner z Divadla Járy Cimrmana

Snažím se fotit tzv. na skutečný foťák, ale teď dělám takový zajímavý projekt na Instagramu, #someone. Když se toulám po městě a někdo nebo něco mě zaujme, tak si to vyfotím na smartphonu a potom to sdílím na sociálních sítích pod hashtagem someone. Je to hodně zajímavé, protože já jsem portrétistka a jsem zvyklá, že když vytáhnu foťák, tak se lidi hodně bojí. Ale když to fotím na telefon, jsou všichni uvolněnější.

Když se teď dostaneme k výstavě, kterou jste sem do Prahy přivezla, tak to jsou většinou fotografie, které jsou více stylizované.

Ano, je to taková kombinace. Ten galerijní prostor je opravdu krásný. Je to v Lodžii. Moje fotografie jsou na jedné stěně a na druhé straně jsou velká zdobená okna s výhledem na řeku a na Pražský hrad. Je to velmi inspirativní prostor. Vždycky, když chystám výstavu, když mě někam pozvou, tak se nejprve dívám na ten galerijní prostor a potom podle toho vybírám obrázky. Takže mezi těmi záběry jsou některé, které jsou, řekněme, luxusní nebo formální, ale zároveň podle mě je tam i určitá spontaneita.

Například jsou tam záběry z módních přehlídek, ale také ze zákulisí těch módních přehlídek. Vždycky hledám specifický záběr. Například Galerii Rudolfinum zaujal záběr Milly Jovovich. Je to takový portrét, ale zároveň ona tam ještě nemá make-up, ještě si neoblékla ty krásné plesové šaty na přehlídku, ale už si zkouší krásný diamantový náhrdelník. Takže celé to focení bylo zároveň neformální a zároveň je tam ten nádherný propracovaný náhrdelník.

Přiznám se, že jsem věděl, že vaše maminka byla fotografka. Vy mluvíte o tom, že jste po ní zdědila lásku k fotografování. Ale nevěděl jsem, že i váš tatínek je dobrý fotograf. Vy jste několikrát říkala, že jste po nich zdědila jejich fotografický styl, že i oni fotili velmi podobně.

Ano, to je docela překvapivé, protože v letech 1962 a 1963 měli členové Beatles každý Pentax fotoaparát, fotili s ním po šatnách nebo v autě, když někam jeli na koncert, anebo mezi davy, když mířili do Miami, když byli v Americe... A můj tatínek měl výstavu. Bavili jsme se o jeho fotkách a on mi říkal, že měl tyto fotky z těch 60. let, ale že se ztratily. Nicméně někdo z jeho archivu řekl, že je má. A já jsem je potom viděla a hrozně mě to překvapilo.

Fotografický styl mám po rodičích v genech. Sledovat tyto podobnosti je pro mě dojemné.

Byla jsem zvyklá pracovat s archivy svojí maminky a najednou u tatínka jsem viděla záběry, které byly hrozně podobné. A přitom to byly záběry, které pořídil čtyři pět let předtím, než se vůbec poznali. Takže to mě zaujalo. Navíc je to hrozně podobné tomu, jak bych to vyfotila já. Takže často se mě ptají, kdo mě fotograficky ovlivnil. Ale já nevím, jestli mě tatínek ovlivnil. Já jsem ten styl prostě podědila. Je to v mých genech. A je pro mě i dojemné sledovat tyto podobnosti v posledních letech.

Čtěte také

Snažím se zachytit okamžik, který definuje závod, a zmrazit ho do jednoho snímku, říká čerstvý vítěz Czech Press Photo Petr David Josek

Když se na internetu pokusíte vyhledat, jaká fotka Mary McCartney je vůbec nejslavnější, většinou se vám ve výsledcích jako první objeví obrázek, na kterém je Mary ještě jako malé dítě, které Paul McCartney chrání před chladným počasím pod svým kabátem...

Věděla jsem, že to řeknete. Toto byl naprosto spontánní záběr, protože jsme přijeli z projížďky na koni. Táta mě zabalil do kabátu, aby mě ohřál. Je to opravdu zvláštní snímek, trochu podivný. Malé dítě vykukuje z toho kabátu. Je tam specifické světlo, bylo to ve Skotsku na konci dne, je tam zlatavé světlo... Je to spontánní rodinný portrét a zároveň jedna z nejslavnějších fotek, kterou jsme kdy pořídili.

Toto období vašeho tatínka mám moc rád, když nosil takový divoký plnovous. Je to později v jeho kariéře, už to není ten uhlazený mladík, který s ostatními Beatles pobláznil svět. A s těmi fousy vypadá trochu jako kovboj.

To je zajímavé. Když jsem se dívala na první fotky na té svojí výstavě, je to dělané tak, aby každá mohla fungovat sama za sebe. A navíc ty fotky pocházejí z různých období. Vždycky potřebuji vybrat nějaký individuální snímek, který se bude dobře vztahovat k ostatním fotografiím. Vím, jaký z té fotky mám pocit já, ale bude tam něco cítit i publikum? Je pro mě důležité, i když třeba neznají celý ten příběh, aby tam něco cítili. A vy říkáte, že tady z toho ten pocit máte. I když nevíte, že to bylo na izolovaném hospodářství ve Skotsku, ale něco tam cítíte. A to je pro mě dobré slyšet, protože člověk nemusí znát celý příběh, aby cítil, co v té fotce je. A to je na fotografii nesmírně mocné.

Mě by zajímalo, co vy si myslíte, že je vaše nejslavnější fotka?

Myslím, že možná můj snímek Kate Moss. A taky možná Tracey Emin oblečená jako Frida.

Jak vzpomíná na fotografování tanečníků londýnského Královského baletu? A v čem bylo pro ni výjimečné, ale i děsivé focení královny Alžběty? Poslechněte si celý rozhovor.