Fotka na látce i na skle. Alžběta Jungrová na nové výstavě ukazuje různé formy fotografického řemesla
Fotografka Alžběta Jungrová zve na výstavu fotografií s názvem I believe. V prostoru staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice, kde výstava probíhá, nabízí netradiční koncept vystavování. „Fotky visí jako prádlo zavěšené ze stropu a divák prochází fotografickým labyrintem ze šňůr,“ popisuje Alžběta Jungrová. Co všechno je na výstavě k vidění? A fotí Alžběta Jungrová i na mobil? Poslechněte si celý rozhovor.
Velký výběr vašich fotografií je rozestavěn v bývalé nemocniční prádelně. Uzpůsobovala jste tomu koncept výstavy?
Celou výstavu jsem koncipovala tak, aby to navazovalo, protože mám ráda, když jsou věci propojené a nějakým způsobem opodstatněné.
Takže spousta fotek visí jako prádlo zavěšené ze stropu a divák prochází fotografickým labyrintem, jako bývaly šňůry na prádlo, mezi kterými jsem jako dítě s bratrem běhala.
Uvidíme na vaší výstavě i klasickou fotografii, nebo jste pracovala spíše s jinými materiály?
Ta výstava je obrovská, takže se nám tam vešla klasická fotografie – asi 45 tištěných fotografií v rámech – i fotografie na sklech, látkách. Je to takto nakombinované, aby byl pořád vidět základ – řemeslo ve fotce, ale i ta možnost, že se dá rozlít do různých jiných forem.
Takže slogan „Kde končí realita a začíná fikce“ je výstižný?
Čtěte také
Je naprosto výstižný. Na výstavě prezentuji i spoustu svých dokumentárních deníkových fotek, u nichž podle mě divák není schopen říct, jestli jde o reálně zachycený okamžik někde na ulici, nebo jestli je vytvořený. Svět kolem nás je občas natolik bizarní sám o sobě, že nepoznáte, kde končí realita a začíná fikce.
Nechala jste se slyšet, že největší hodnotu ve fotografiích z nemocničního prostředí vnímáte v tom, jak budou působit za sto let. Jakou hodnotu by měly mít?
Beru to podle sebe. Když se koukám na sto let staré fotky, nejvíc mě zajímají malé věci: jak se lidé tehdy bavili, jak chodili oblečení, jak věci fungovaly, co se změnilo a co nezměnilo.
A myslím si, že zrovna zdravotnictví je segment, který se vyvíjí kupředu tak rychle, že za sto let bude pravděpodobně vypadat úplně jinak, zřejmě bude celé prostředí sterilnější a mnoho budou provádět roboti. Takže jsem chtěla, aby lidé v budoucnu viděli, jak to vypadalo tehdy.
Jak vzpomíná na období dokumentární fotografie? Co má ráda na focení burlesek? Akolik fotek denně v průměru vyfotí? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Fotograf Kevin V. Ton: Obcházím staveniště, prach a špínu. Chci zaznamenat, jak rychle se Praha mění
Grant Prahy, druhou hlavní cenu fotožurnalistické soutěže Czech Press Photo, získal za mapování pražské výstavby Kevin V. Ton. Co ho na pražských staveništích přitahuje?
-
Pohřeb mu zaplatil Paul McCartney. Dvorní fotograf Beatles, Dežo Hoffmann, byl původem ze Slovenska
Fotograf Dežo Hoffmann byl po boku Beatles dlouhé roky, jeho snímky pomohly kapelu proslavit. Sám ale zůstával v pozadí. V rodném domě v Banské Štiavnici má malé muzeum.
-
Osobní fotograf Václava Havla v kravatě v práci trpěl. V Bruselu vystavil i neznámé fotky prezidenta
Dosud nezveřejněné fotografie Václava Havla jsou nově k vidění v sídle Evropského parlamentu v Bruselu. Jejich autorem je v Belgii žijící český fotograf Jiří Jírů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
