Fotka na látce i na skle. Alžběta Jungrová na nové výstavě ukazuje různé formy fotografického řemesla
Fotografka Alžběta Jungrová zve na výstavu fotografií s názvem I believe. V prostoru staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice, kde výstava probíhá, nabízí netradiční koncept vystavování. „Fotky visí jako prádlo zavěšené ze stropu a divák prochází fotografickým labyrintem ze šňůr,“ popisuje Alžběta Jungrová. Co všechno je na výstavě k vidění? A fotí Alžběta Jungrová i na mobil? Poslechněte si celý rozhovor.
Velký výběr vašich fotografií je rozestavěn v bývalé nemocniční prádelně. Uzpůsobovala jste tomu koncept výstavy?
Celou výstavu jsem koncipovala tak, aby to navazovalo, protože mám ráda, když jsou věci propojené a nějakým způsobem opodstatněné.
Takže spousta fotek visí jako prádlo zavěšené ze stropu a divák prochází fotografickým labyrintem, jako bývaly šňůry na prádlo, mezi kterými jsem jako dítě s bratrem běhala.
Uvidíme na vaší výstavě i klasickou fotografii, nebo jste pracovala spíše s jinými materiály?
Ta výstava je obrovská, takže se nám tam vešla klasická fotografie – asi 45 tištěných fotografií v rámech – i fotografie na sklech, látkách. Je to takto nakombinované, aby byl pořád vidět základ – řemeslo ve fotce, ale i ta možnost, že se dá rozlít do různých jiných forem.
Takže slogan „Kde končí realita a začíná fikce“ je výstižný?
Čtěte také
Je naprosto výstižný. Na výstavě prezentuji i spoustu svých dokumentárních deníkových fotek, u nichž podle mě divák není schopen říct, jestli jde o reálně zachycený okamžik někde na ulici, nebo jestli je vytvořený. Svět kolem nás je občas natolik bizarní sám o sobě, že nepoznáte, kde končí realita a začíná fikce.
Nechala jste se slyšet, že největší hodnotu ve fotografiích z nemocničního prostředí vnímáte v tom, jak budou působit za sto let. Jakou hodnotu by měly mít?
Beru to podle sebe. Když se koukám na sto let staré fotky, nejvíc mě zajímají malé věci: jak se lidé tehdy bavili, jak chodili oblečení, jak věci fungovaly, co se změnilo a co nezměnilo.
A myslím si, že zrovna zdravotnictví je segment, který se vyvíjí kupředu tak rychle, že za sto let bude pravděpodobně vypadat úplně jinak, zřejmě bude celé prostředí sterilnější a mnoho budou provádět roboti. Takže jsem chtěla, aby lidé v budoucnu viděli, jak to vypadalo tehdy.
Jak vzpomíná na období dokumentární fotografie? Co má ráda na focení burlesek? Akolik fotek denně v průměru vyfotí? Poslechněte si celý rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Český plukovník se stane generálem a zamíří do týmu šéfa jednoho z velitelství Severoatlantické aliance
-
Husajna týrali, pak se sám stal iráckým ‚řezníkem‘. Naštval Američany a plánoval útok v Praze
-
Spojení s Rumunskem jako ‚plán B‘, jak se dostat do EU? Extrémní řešení, ale ne nemožné, říká politolog
-
Po Adamu Bernauovi z Návštěvníků je v Brně pojmenovaný most. Stojí na místě seriálového domu