Fotbalový šampionát je ukázka soft power. Cena míru byla úlitba Trumpovi, finále může být pikantní, naznačuje Šídlo

18. červen 2026

„Myslím, že zbytek šampionátu může proběhnout v klidu, pokud do toho bude Donald Trump a jeho administrativa co nejméně zasahovat,“ říká novinář, podcaster a fanoušek londýnského Arsenalu Jindřich Šídlo. Jaký společenský a geopolitický význam má fotbalové mistrovství světa? Jakou roli hraje organizace FIFA? A definovali Ronaldo s Messim celou fotbalovou éru? Poslechněte si rozhovor.

Povídáme si zejména o světovém šampionátu ve fotbale, který se hraje ve třech zemích – Mexiku, Kanadě a Spojených státech, což nejsou země, které by byly momentálně politicky kompatibilní. Zatím se to na průběhu turnaje ale moc neukazuje.

Zatím naštěstí ne. Ta kandidatura, myslím, vznikla v době, kdy to bylo trochu jiné. Je to poprvé, kdy se mistrovství hraje ve třech zemích. Poprvé se ve dvou zemích hrálo až v roce 2002.

Čtěte také

Myslím, že FIFA, což je sama o sobě pozoruhodná organizace, se snažila eliminovat všechny potenciální problémy už jenom tím, že udělila Donaldu Trumpovi fotbalovou Cenu míru. To byla, jak jsem pochopil, taková úlitba, aby Američani nedělali problémy s vízy a podobně, což se zatím nepodařilo, byť možná někdo čekal větší drama.

Je to ve třech zemích, ale Kanada se podílí dost, řekněme, symbolicky. Je to spíš ve Spojených státech. Na tom je mimochodem zajímavá jedna věc – naposledy se hrálo ve Spojených státech v roce 1994, kdy to mělo nastartovat boom fotbalu, což se v tu dobu ještě tak úplně nepovedlo, a dneska se tam hraje znova.

A například Anglie, což je kolébka fotbalu a země, která o to usiluje pravidelně, má nejlepší fotbalovou infrastrukturu, nejlepší ligu a tradici, ten šampionát dostala k pořádání poprvé a naposledy před 60 lety.

Zní to, jako by tady byl nějaký trend pokračování turnajů z roku 2018, 2022. Rusko, Katar a teď Spojené státy. To byly turnaje, o kterých se říká, že sloužily vládnoucím režimům k tzv. sportswashingu, vylepšování image prostřednictvím sportu.

Čtěte také

Ano, říkáš to přesně. Je to klasická ukázka soft power. Šampionáty 2018 a 2022 byly neuvěřitelně skandální rozhodnutí, v Rusku to mimochodem bylo čtyři roky po Krymu. Sice ještě čtyři roky před plným útokem na Ukrajinu, ale bylo to čtyři roky po Krymu a stejně se to tam odehrávalo.

Pozoruhodné na tom bylo, že to FIFA udělala na jeden zátah a že oba šampionáty přidělila na jednom zasedání v roce 2010 těmto dvěma zájemcům namísto Anglie, o které jsem mluvil. Taky Spojené státy o to měly zájem. To mělo samozřejmě dohru v tom, že o pár let později FBI posbírala řadu členů FIFA a sdělila jim obvinění.

FIFA je v podstatě zločinecký syndikát, který se občas zabývá organizováním fotbalových zápasů.

Vždycky si pomáhám příměrem mého oblíbeného britského satirika, komentátora Johna Olivera, že FIFA je v podstatě zločinecký syndikát, který se kromě jiného občas zabývá organizováním fotbalových zápasů. Je pozoruhodné, jak fotbal nejenom v Česku v minulosti a možná i v současnosti přitahuje tyto typy lidí.

Je to na jednu stranu logické, protože se v tom točí obrovské množství peněz, na druhou stranu si člověk říká, že svět celkově se vyvíjí správným směrem, i když občas už má člověk pocit, že to není tak jednoznačné. A pak jsou takové ostrůvky negativní deviace, jak by řekl jeden bývalý prezident. A tam bohužel patří organizace, která právě teď pořádá ten šampionát.

Druhý Super Bowl

Stejně jako je nesplnitelné vést rozhovor s Ronaldem nebo Messim, alespoň momentálně, je těžko splnitelné vést rozhovor s Donaldem Trumpem. Možná by nás zajímalo, co si o fotbale vlastně myslí, protože je to, jak víme, sport přistěhovalců.

Jasně, ale je to zároveň sport přistěhovalců, z jejichž backgroundu pochází sám Donald Trump, takže nevím. Samozřejmě to částečně pojal jako možnost zviditelnit Ameriku, což ale v jeho případě znamená zviditelnit sebe. Jsem zvědavý, jak to dopadne při finále, kde by nutně měl být a měl by předávat trofej. Komu ji bude předávat, by mohlo přinést ještě spoustu pikantních záležitostí.

Jako kdyby se stal zázrak a vyhrál Írán...

Což se asi nestane. Mimochodem zápas Írán–Spojené státy se poprvé hrál před 28 lety a vyhráli Íránci. To byla hodně napjatá situace. Před čtyřmi lety naopak vyhrály Spojené státy. Ale k tomu zápasu asi nedojde, Írán mistrovství asi nevyhraje.

Čtěte také

Při jisté konstelaci – kdyby byli oba druzí ve skupinách – proti sobě můžou nastoupit.

Ten zápas může být, ale myslím, že dál se nedostanou. Vůbec se těším – nebo spíš očekávám trochu s leknutím finále, protože se to musí přizpůsobovat publiku v těch místech. Mám dojem, že Amerika to chce proměnit v druhý Super Bowl včetně prodloužené přestávky…

Aby mohly vystoupit popové hvězdy.

Jasně, odvysílat nějakou reklamu. U toho se asi Donald Trump rád ukáže. Myslím, že zbytek šampionátu může proběhnout v klidu, pokud do toho bude Donald Trump a jeho administrativa co nejméně zasahovat.

A myslím si, že ještě neukázala všechny možnosti od toho, že tam nepustí nejlepšího afrického rozhodčího, až po to, že teď vydali pokyn íránským fotbalistům, aby se sbalili a z Ameriky okamžitě zase zmizeli do Mexika, kde mají základnu.

Je to první mistrovství, které hostí země, která je ve válce s jedním z účastníků.

Že můžou laskavě přiletět jenom odehrát zápas, a zase zpátky do Mexika.

Přesně tak. Je to mimochodem první mistrovství, které hostí země, která ve chvíli, kdy mistrovství začínalo, byla ve válce s jedním z účastníků. To taky není úplně obvyklé.

Co Jindřicha Šídla přivedlo k zájmu o ragby? Proč by ještě neodepisoval Christiana Ronalda? Jaké šance má podle něj česká reprezentace? A v čem se FIFA podobá OSN? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Jan Pokorný , krt

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.