Filmy Služebníci a Corpus Christi ovládly Febiofest, oba jsou z katolického prostředí
Snadno a jednomyslně se shodla porota na vítězném filmu mezinárodního festivalu Febiofest – stalo se jím slovenské drama Služebníci o dvou mladých seminaristech, kteří v Bratislavě počátkem 80. let čelí tlaku StB. Na Febiofestu měl také premiéru strhující polský film Corpus Christi, který 24. září vstoupil do českých kin a jehož hlavním hrdinou je falešný kněz.
Slovenské koprodukční drama Služebníci je černobílý film natočený ve formátu 4:3, které nabízí neotřelé vizuální záběry a příběh studentů kněžského semináře. I v této bratislavské škole se totiž našli lidé, kteří se paktovali s komunistickým režimem. Režisérem filmu je Ivan Ostrochovský.
Ivan Ostrochovský: „Spíš je důležitý příběh idealismu těch mladých lidí, kterým víra dala nějaké ideály do života, a ty ideály se najednou konfrontovaly s tou dobou totalitního Československa. Sleduji, co to s těmi mladými lidmi dělalo nebo mohlo udělat, jak to rozbíjelo vztahy mezi lidmi.“
Na téma bratislavského semináře přišel režisér následovně.
Ivan Ostrochovský: „Těch filmů, které zobrazují socialismus, už bylo v Česku i na Slovensku hodně, takže jsem nechtěl nosit dřevo do lesa. Přišel za námi kamarád, který na té škole studoval a v 80. letech z ní byl vyhozený. Přišlo nám to najednou jako jiný pohled na tu dobu. I ta uzavřenost toho prostora a ta vizualita byla univerzální. A samozřejmě i to morální dilema je úplně jiné, když sledujete morální selhání kněze, než když morálně selže traktorista. Lidé mají jiné očekávání od kněze, takže to téma je víc pod lupou, ten problém kolaborace je najednou citelnější a pro diváka živější.“
Film se odehrává na pozadí skutečných událostí, jako byla protestní hladovka bratislavských bohoslovců v říjnu 1980 a smrt tajného kněze Přemysla Coufala v únoru 1981.
Ivan Ostrochovský: „Většina studentů se postupně přidala k té hladovce, protože Pacem in terris chtělo na té škole dělat přednášky a studenti už asi rozuměli tomu, o co té organizaci jde a nechtěli se do toho zapojovat. Tou hladovkou chtěli dát najevo odpor vůči režimu. Hodně těch studentů bylo vyhozených. Idealismus a mladická naivita jim to asi dovolily udělat, protože v 80. letech nevím o žádném případu takového veřejného vystoupení proti režimu. V mých očích to byla frajeřina, že si to dovolili, protože si tím mohli zničit životy.“
V českých kinech je nově také polský kandidát na Oscara – film Corpus Christi režiséra Jana Komasy. Jeho hrdinou je dvacetiletý Daniel, který v nápravném zařízení pro mladistvé prošel duchovní proměnou a chtěl by se stát knězem, ale s jeho trestním rejstříkem to není možné. Po propuštění se však převlékne do kněžského roucha a začne se starat o jednu venkovskou farnost. Slovo má programový ředitel Asociace českých filmových klubů Jan Jílek.
Jan Jílek: „Pro mě je tam silná dichotomie církve a víry. K církvi a jejím strukturám je to kritické, protože člověk, který má upřímnou víru, nemůže být kněz, protože už udělal takové věci, že už to není možné. A naopak oficiální kněz má své jiné viny. Takže na jednu stranu je to velmi kritické a ironické k té instituci církve, ale je to velmi otevřené a hluboké z hlediska víry, toho, co je uvnitř lidí. Základní téma je, že víra může být čistá, může léčit, může být úlevná, hojivá a ozdravná, i když je to spojeno s člověkem, který se velmi závažně provinil. Ale každý může v životě dostat druhou šanci, nic není černobílé a vše je nějakým způsobem relativní.“
Film Corpus Christi je částečně založen na skutečných událostech z roku 2011.
Jan Jílek: „Je to zpracování příběhu, který se opravdu stal ve velmi podobných konturách, jako to vidíme ve filmu. Jen ten chlapec se jmenoval Patryk, bylo změněno jméno toho protagonisty. V Polsku to bylo medializováno, byl to takový drobný skandál. Těch případů po celém světě je celá řada, ale tenhle konkrétní byl v Polsku a byl zpracovaný, tu kauzu zpracoval a jako novinář o ní hodně psal Mateusz Pacewicz, který se pak stal spoluscénáristou toho filmu.“
Evangelický farář Karel Müller z dua Pastoral Brothers o filmu Corpus Christi říká:
Karel Müller: „Mě oslovil v tom, jak ukazuje katolickou církev, že může existovat i v autentické rovině, že tam můžou být lidi, kteří můžou být sami sebou a bourat ty role. Bohužel v tomto filmu je to postavené na té úrovni, že Daniel to dělá na tajňačku, že je podvodník, ale přitom léčí celou vesnici, která je celá zahalená vinou, lidé si tam navzájem psychicky ubližují a on jim pomáhá se uzdravit. A to podle mě může českého diváka oslovit, i když třeba katolickou církev nebo církev obecně úplně nemusí, tak se může podívat na to, jak církev může vypadat a že může vypadat dobře.“
Film Corpus Christi získal ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a na Festivalu polských hraných filmů v Gdyni.
