Filmy jsou jako děti. Nedovedu se rozhodnout, který mám radši, říká Iva Janžurová

Ten považuje za jeden z vrcholů její tvorby i prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška.

Vybrat film, který se bude v létě na festivalu jako pocta Ivě Janžurové promítat, je podle něj i samotné herečky složité.

„Těch filmů je obrovská spousta. Kdy Iva Janžurová je sice brána, je v podvědomí diváků, jako komička, tak má ale nádherné dramatické příběhy. Petrolejové lampy s Petrem Čepkem, to jsou nádherný bijáky,“ popsal prezident Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Jiří Bartoška.

Který film se na festivalu bude jako pocta Ivě Janžurové promítat, nechal na jejím výběru. Herečka sama ale ještě nemá jasno v tom, který ze snímků to bude.

Přemýšlela jste už nad tím, který snímek by se měl objevit na plátně, až budete přebírat cenu v Karlových Varech?

Já jsem trošku přemýšlela, ale přiznám se, přestože to málokdy používám, protože jsem hodně samostatný člověk, tak bych tentokrát potřebovala poradce, protože se sama nemůžu dost zodpovědně rozhodnout.

Já jsem zaslechla, že i u festivalového štábu zazněla volba na Svatbu jako řemen, což je černobílý snímek pana Krejčíka, mluvilo se o Kočáru do Vídně. Jedna známá tvrdila, že to má být film Pane, vy jste vdova, za každou cenu. Opravdu se nemůžu rozhodnout a nevím, jak to udělám. Jestli si sama udělám nějaké lístečky do klobouku a budu tahat nebo se obrátím opravdu na ten štáb, aby mi odborníci poradili.

Filmů máte na kontě několik desítek. Dokážete říct, na které natáčení nejčastěji vzpomínáte?

To bych teď určitě nedala dohromady. Možná bych jmenovala i filmy, které jsme dělaly s Alicí Nellis, které mi teď často vyvstávaly na mysli, protože jsem s ní dělala na divadle a byly pro mě taky velice příjemné a významné. Zvlášť protože přicházely po určité době té pauzy ve významných filmových rolích.

Já to mám jako děti. Kdybych měla tolik dětí, jako mám filmů, tak bych se nedovedla rozhodnout, které mám radši. Jestli je to právě to, které hodně zlobí, kde třeba nemám příliš velkou roli a zase mám oblibu v tom, jak tam v té malé roli něco vytvářím. Asi bych se těžko rozhodovala vám teď odpovědět přesně na tuhle otázku.

Čtěte také

Natočila jste spoustu filmů a dostala jste za ně už spoustu různých ocenění. Bude pro vás to letošní z jubilejního 50. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech něčím nové nebo výjimečné?

Zaprvé je to slavné výročí, takže to je hezké, že to bude při této příležitosti. Druhá věc je, že když mi volal Jiří Bartoška, byla jsem zrovna na severní Moravě na zájezdu, a začal o festivalu, tak jsem se radostně lekla, že mě třeba pozve do poroty. Po tom léta toužím, být v porotě, abych viděla úplně všechny filmy. Pak se to zatočilo k úplně jinému cíli a on mi sdělil, že by mi rádi dali tuhle cenu. Samozřejmě jsem byla velice potěšena.

Nemusíte si nutně sedat do poroty, abyste mohla vidět všechny filmy. Asi nepřijdete „jen“ převzít ocenění. Zavítáte i do kina kouknout se na filmy?

Doufám. Člověk tomu vždycky věnuje tak tři dny a to jsou dostihy pro mě. Já se snažím skutečně od rána do večera být v kinosálech a vidět filmy, pak se tak celá nasytím, naplním si svoji nádrž a vydrží mi to tak půl roku. Už jsem si dokonce musela začít dělat z filmů na festivalu zápisky, abych si potom rekapitulovala dojmy. To já z kina do kina, kdo ví, jestli půjdu na ten svůj film, abych neprošvihla nějaký, který neznám.

Prozradíte, který film vás v poslední době nejvíc zaujal?

V poslední době mám velké mezery, to bych se asi propadla před úsudkem posluchačů. Viděla jsem Birdmana, vím, že dostal nějakou cenu. Pak mi doporučila Janička Paulová, abych si promítla Lásku na kari. To byl pro mě takový hezký film pro ženy, takový milý, příjemný, harmonický. Ale já mám ráda strašnou spoustu filmů, mám to v rodině.

Můj starší bratr, tedy dnes už nežije, byl přímo profesně zaměstnán u filmové distribuce, ačkoliv byl vystudovaný právník. Z veliké lásky ke kinu se věnoval vysloveně filmové distribuci. My jsme kinaři, když jsem byla mladá, tak jsem vydržela chodit na tři kina jeden den, pokud byla volná odpoledne. Miluju to.

Kromě filmu hrajete už od 60. let i v divadle. V roce 1988 jste navíc nastoupila do Národního divadla, kde působíte dodnes. V čem je pro vás divadelní tvorba jiná než ta filmová?

Na to asi odpovídají mnozí herci velmi podobně, že divadlo je ten večer a příští reprízu můžete napravit svoje chyby nebo naopak pokazit dobrý dojem. Je to živý kontakt s divákem, kdežto u filmu víte, že když uděláte chybu, když se vám nepodaří záběr, jste nespokojeni, pak už se k tomu nikdo nikdy nevrátí a zůstane to zaznamenáno. To je takový ten rozdíl, který vnímám v sebereflexi svojí práce.

Jinak je to samozřejmě odlišná práce, ale my jsme tak malá země, že jako herci se většinou nespecializujeme, někteří taky ano, ale většinou děláme přinejmenším oba ty obory, pokud to ještě nemixujeme televizními seriály, což je dneska zase velice odlišná práce od těch dvou.

Takže v základní náplni je to jiné, ale vlastně vklad té vaší vnitřní osobnosti, který dáváte do rolí, bych řekla, že tak odlišný mezi filmem a divadlem není. Musíte tam prostě vložit myšlení pro postavu, které si zvolíte a které spolu s režisérem potom vytvoříte. To je asi stejné docela.