Filipínci se učí pít české pivo
Cestovatele láká daleká a exotická cizina proto, že ji nezná. To dá rozum. Chce poznat místní lidi, jejich zvyky, kulturu a tak podobně. O to víc ho překvapí, když tisíce a tisíce kilometrů od domova objeví něco, co vlastně velmi dobře zná. Na Filipínách je něčím podobným malý pivovar, kde se vaří české pivo. Jediné, co je na tomto pivu exotické, je jeho sládek. Je to totiž Filipínec.
Ztratit se ve filipínské metropoli Manila je pravděpodobně to nejsnazší. Žije tady 15 miliónů lidí, automobilová doprava je živelná a všechno je vždycky mnohem dál, než si myslíte. V tomto ohromném městě jsem hledal pivovar, notabene minipivovar, který vybudoval pan Edilberto Bravo, majitel několika restaurací.
„Před deseti lety jsem dovážel z plzeňského pivovaru Pilsner Urquell dva až tři kontejnery piva. Potíž byla v tom, že mezi Českem a Filipínami je ohromná vzdálenost a já jsem musel pivo rychle prodat. Jeho trvanlivost je totiž jeden rok,“ vzpomíná podnikatel.
Pana Brava tenkrát napadla myšlenka: proč si vlastně nevařit pivo sám? Což Edilberto Bravo nakonec udělal. V jedné z jeho restaurací jsou dnes dva měděné vycíděné pivní tanky, veškerá potřebná pivovarnická aparatura a láhve na stáčení. A pochopitelně také sládek.
Vařit pivo se naučil v Čechách
„Hodně Filipínců začíná objevovat pivo. Hledají různé druhy. Mám dojem, že povědomí o pivě tady roste,“ soudí Joel Loresco, filipínský sládek. Je to třicátník. Sládkovské řemeslo se učil tři měsíce v Čechách a teď ho provozuje zde, v Manile.
Stojíme spolu v malé místnosti, do které se vešla celá pivovarnická aparatura. Joel soudí, že není pivo jako pivo: „Rozdíl mezi českým a filipínským pivem spočívá v tom, že české pivo je ve srovnání s tím místním hořké. A většina Filipínců nemá ráda hořkou chuť piva.“
Sládek Joel si pivo oblíbil už na střední škole. Že ho někdy bude vařit, si nepomyslel. Když si ho před časem jako sládka vybral pan Bravo, Joel neodmítl: „V Čechách jsem se tři měsíce učil, jak se má pivo vařit a jaký je správný proces. Od té doby to dělám dodnes.“
S pitím piva to filipínský sládek nepřehání
Joel Loresco je velmi štíhlý sládek, žádné „pivní břicho“ nemá. Chmelový nápoj sice rád má, ale v práci to s ním zase tolik nepřehání.
„V práci musím během vaření povinně vypít jenom malé množství piva. Jen usrkávat z natočených sklenic. Nechci být v práci opilý. Pivo si dávám doma, ale ne každý den. Tak dvakrát třikrát do týdne, většinou s přáteli,“ upřesňuje.
V malé místnosti, ve kterém jsme kvůli natáčení vypnuli hlasité odvětrávání, z nás pot doslova teče. A tak mě sládek Joel zcela neomylně vede k místu, kde pivo spatří světlo světa. K pípě.
Pivo, které vaří Joel Loresco, chutná velmi česky. Je hořké a má říz. Důvod je nasnadě. Všechny ingredience, chmel, kvasnice i slad, totiž pocházejí z Česka. Jenom voda je z Manily, náležitě profiltrovaná. Z filipínské metropole a se sklenicí chlazeného piva říkám: „Kampaji!“
Na Filipínách není tradice pití piva příliš silná. I proto pivovarský technolog Jan Šuráň v rozhovoru s Vladimírem Krocem mimo jiné podotýká: „Obdivuji pana Brava, že na Filipíny začal dovážet plzeň, protože pro Filipínce jde o nepředstavitelně hořké pivo.“