Filip Nerad: Unijní země dostaly návod, jak vyjít z karantén. Zvolit trasu si musejí samy

Český vicepremiér Karel Havlíček se těsně po Velikonocích pochlubil, že česká vláda je jedna z prvních, kdo přichází s konkrétním plánem opouštění ochranných opatření. Jako v mnoha jiných případech to sice tak úplně neodpovídá realitě, Evropskou komisi ale český kabinet předběhl.

Čtěte také

Petr Holub: Naděje podnikatelům, některým jen mikroskopická

V případě bruselské exekutivy to však bylo jen proto, že proti zveřejnění celounijní strategie o týden dříve byla část členských států, podle kterých to bylo ještě moc brzy. Po velikonočních svátcích se vývoj i v nejpostiženějších zemích Unie zlepšil natolik, že k prvnímu uvolňování omezení přistupují už i tam. Naposledy v Německu. Doporučení z Bruselu tak už nevadila.

Ano, doporučení. Kdy a jak mají jednotlivé metropole krizová opatření zmírňovat, jim komise nenařizuje. Ostatně ani nemůže. Taková rozhodnutí mohou udělat jen národní vlády na základě situace v každé zemi.

Přesto by k tomu podle komise neměly přistupovat dřív, než se v daném státě výrazně zpomalí šíření nemoci a než bude k dispozici dostatek zdravotnických kapacit a testů. Striktní celospolečenská omezení mají mizet postupně a místo nich nastoupit přesně cílená opatření, například v podobě trasování kontaktů nakažených.

Sestavit cestovní mapu

Čtěte také

David Klimeš: Při uvolňování restrikcí by trochu toho rakouského pedantství neškodilo

Řídit se těmito doporučeními asi nebude mít problém žádný členský stát. S těmi dalšími už to bude horší.

Komise totiž také navrhuje, aby mezi jednotlivými fázemi uvolňování byl dostatečně dlouhý čas, aby se změny daly ověřit. Třeba měsíc. A tak dlouho se evidentně nikomu čekat nechce. V Česku tak má během osmi týdnů proběhnout pět postupných kroků zpět k normálu, v sousedním Rakousku do poloviny května tři. Ani v dalších zemích s ústupovými plány není tempo opouštění krizových režimů o moc volnější.

Mnohem složitější bude obnovení normálního fungování schengenského prostoru, které je podle předsedy Evropské rady Charlese Michela hlavním cílem této strategie. O zavírání hranic a přerušení volného pohybu přes hraniční čáry rozhodovaly jednotlivé státy živelně, někdy ze dne na den. Alespoň při odbourávání těchto opatření by Unie chtěla, aby země postupovaly koordinovaně a předvídatelně.

Čtěte také

Jiří Pehe: To nejhorší přijde až po rozvolnění koronavirových omezení

Nejprve postupně zrušit kontroly na hranicích uvnitř bloku, potom otevřít i ty vnější. Jenže už k tomu prvnímu není moc vůle, soudě alespoň podle varování představitelů v řadě států, ať si lidé neplánují na léto cesty do ciziny. Jak mocné je lákadlo udržovat dohled nad vnitřními hranicemi, ukazuje také evropská zkušenost po migrační krizi. Dočasné kontroly zavedené před pěti lety platí dodnes.

I sama předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přiznala, že znovuotevírání hranic může trvat hodně dlouho. Český premiér Andrej Babiš rovnou neustále opakuje, že to není priorita. A jeho lucemburský kolega Xavier Bettel zase zpochybnil možnost koordinovaného postupu s ostatními členskými zeměmi.

Filip Nerad|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Byli to přitom právě šéfové unijních států, kdo komisi zadal úkol sestavit tuto „cestovní mapu“ k vystoupení z tvrdých karantén. A bude záležet opět na nich, jakou trasu u sebe doma zvolí pro tuto delikátní operaci, při které budou v sázce lidská živobytí, ale i lidské životy. Ty se pak budou na Brusel házet mnohem obtížněji než běžná politická rozhodnutí.

Autor je analytik Českého rozhlasu