Filip Nerad: Unijní poučení z migračního vývoje a turecký škrt přes Babišův rozpočet

11. březen 2020

Snahy o řešení nového náporu migrantů na turecko-řeckou hranici ukázaly hned několik odlišností od situace v letech 2015-2016.

Ponecháme-li stranou zatím výrazně nižší počet lidí, kteří se tudy snaží dostat do Evropské unie, než v době vrcholící migrační krize.

Čtěte také

Je zjevné, že myšlenka přerozdělování žadatelů o azyl je v těžké defenzivě a dobrovolně se na něm podílet je ochotná už jen malá část členských států. A to, i pokud se jedná o ty nejzranitelnější, jako jsou děti nebo nemocní.

Přes výzvy aténské vlády a Evropské komise si je z řeckých ostrovů převezme jen pět zemí. Výrazně méně, než kolik se jich zapojovalo do přebírání lidí zachráněných ve Středomoří ještě v loňském roce.

Tento postup se ukázal, že není sám o sobě řešením problémů s migrací. Navíc je pro stále více metropolí politicky nepřijatelný, a to už nejen těch z „nesolidárního“ středu Evropy.

Varování v pravý čas

Unie místo toho teď sází na zatím jedinou strategii, na které se v souvislosti s migrací byla v posledních letech schopná stoprocentně shodnout a nějak ji převést do praxe. Tedy opevnit své vnější hranice, aby se přes ně dostal co nejmenší počet lidí. Na základě zkušeností z poslední pětiletky tak Unie vyměnila humanitární přístup k migrantům za mnohem pragmatičtější. Někdo by možná řekl, že i cyničtější.

Čtěte také

To neznamená, že idea takzvaných uprchlických kvót a redistribuce lidí žádajících o mezinárodní ochranu je úplně mrtvá. Zejména jihoevropské státy, které jsou v první linii migračních tlaků, a některé unijní instituce se jí určitě nebudou chtít vzdát.

Dokud se tak ale nestane, tak se nepodaří vyřešit spory o reformu unijního azylového systému. Bez ní přitom nebude Unie schopná čelit novým migračním krizím, jejichž přízrak se v těchto dnech začal znovu vznášet nad řecko-tureckým pomezím. Jenom na obranu „pevnosti Evropa“ donekonečna spoléhat nemůže.

Zvlášť pokud je závislá na libovůli režimu v Ankaře. S ním se v roce 2016 dohodla na tehdy vzájemně výhodném obchodu. Turecko slíbilo nepouštět ze svého území migranty mířící do Evropy výměnou za štědré finanční injekce na pomoc s nimi a za příslib bezvízového režimu do EU nebo pokroku v přístupových rozhovorech. Jenže krátce poté začal prezident Erdogan utahovat ve své zemi autoritářské šrouby a EU od politických závazků ustoupila.

Čtěte také

Zůstalo jen u finančního plnění za hostitelství migrantů. Ze slíbených šesti miliard eur Unie poslala necelých pět. Jenže hlavně humanitárním a nevládním organizacím, které se o lidi na útěku starají. Ankara by teď chtěla, aby tyto peníze proudily víc do její kasy. Vynutit si to zkusila faktickým vypovězení migrační dohody a uvolněním cesty desetitisícům lidí k hranicím s Řeckem.

Na toto vydírání a politické zneužívání migrantů, jak to nazvaly samy členské státy i jejich centrála v Bruselu, EU prozatím nepřistoupila. Moc dobře ale ví, že bez spolupráce Turecka větší migrační proud z Asie nezvládne. A ví to i Erdogan, který po několika varováních předvedl, že nemá zábrany tuto kartu k dosažení svých cílů použít. EU se tak – chtě, nechtě – s ním bude muset opět dohodnout.

Pro Unii to bylo svým způsobem varování v pravý čas. V současném horečném vyjednávání o podobě budoucího víceletého rozpočtu sedmadvacítky se část zemí v čele s Českem a státy V4 stavěla proti navyšování příspěvků na agenturu Frontex a na zabezpečování společných hranic. Migrační hrozby už nepovažovaly za akutní, a tak by premiér Babiš a další tyto peníze raději viděli v dotacích pro své země.

Filip Nerad

Postup Turecka jim ale udělal čáru přes rozpočet. Tento požadavek se Česku a spol. teď bude při rozpočtových jednáních hodně těžko obhajovat. Andreji Babišovi tak asi ještě víc zhořknou loňská slova prezidentu Erdoganovi, kdy jménem V4 podpořil turecké plány na bezpečnostní zónu na severu Sýrie, které spolu s následnými boji daly znovu do pohybu statisíce lidí.

Autor je analytik Českého rozhlasu

autor: Filip Nerad
Spustit audio