Festival tance Josakoi zaplavil tokijský park barvami. Patří k němu stejně jako kostýmy a dobrá nálada

Vystoupení tanečníků na festivalu tance Josakoi v Tokiu
Vystoupení tanečníků na festivalu tance Josakoi v Tokiu
0:00
/
0:00

Když člověk v Tokiu vyrazí na nějakou slavnost nebo festival, má občas pocit, jako by snad Japonci znali tajný recept na dobrou náladu. A pro festival tance Josakoi nedaleko tokijské svatyně Meidži to platí dvojnásob. Slavnost se co do pestrosti a veselí hrdě řadí mezi nejlepší taneční přehlídky v Japonsku. Reportérka Marie Machytková si ji proto nemohla nechat ujít.

Rozsáhlý park nedaleko tokijské svatyně Meidži dnes hraje všemi barvami. Ve stínu stromů se tu totiž usadily stovky tanečníků, kteří čekají na svou chvilku festivalové slávy. Některé skupinky jsou co do kostýmů tak pestrobarevné, že se kolem nich tvoří mračna vos a zvědavých vážek. A podobně to vypadá i před festivalovými pódii, jen hmyzí zvědavce střídají davy nadšených diváků.

„Je to naprosto úžasné, tolik se to liší od toho, co známe na Západě. Nejvíc se mi líbí ty pestré kostýmy,“ libuje si Američanka Eliza a dodává, že do Tokia přijela právě kvůli festivalu tance Josakoi.

Plný pytel tanečníků

Festival, ve kterém se mísí tradiční a moderní japonská kultura, je zároveň i taneční soutěží. Vše se odehrává na několika různých scénách, nejimpozantnější je ale rozhodně ulička vyčleněná pro taneční průvod.

Z první divácké řady má člověk pocit, jako by tanečníci vyskakovali z nějakého bezedného pytle. „Tanec Josakoi má své různé lokální slavnosti. Tokijská přehlídka je ale naprosto výjimečná, protože se sem sjíždějí týmy z celého Japonska. Všichni trénují celý rok, aby tady podali co nejlepší výkon,“ přibližuje prestižnost festivalu šéf organizačního týmu Oni Džúdžo.

Květy z celého světa

K tanci Josakoi už dnes neodmyslitelně patří i práce vlajkonoše

Přehlídky se zdaleka neúčastní jen Japonci, tančí tu i spousta cizinců. Jedním z největších mezinárodních týmů je skupina Kizuna, jejíž členy v oranžovo-modrých květovaných kostýmech v parku nejde přehlédnout.

„Kostýmy navrhla naše tanečnice z Polska. Na zádech mají spoustu různého kvítí, každá vyobrazená rostlina reprezentuje jednotlivé země, ze kterých naši tanečníci pocházejí,“ vysvětluje mi vedoucí skupiny Emiko Tanaka.

Nedá mi to a začnu na zádech jejího barevného kabátku pátrat po lipovém květu. Český člen ale skupině zjevně zatím chybí. Tanaka proto neváhá a začne mě hned verbovat: „Cílem naší skupiny je šířit ve světě japonskou kulturu skrze tanec. Máme už víc než sto členů z osmnácti různých států.“

Trenér na dálku

Není divu, že má tahle skupinka tak křiklavé kostýmy. S tak pestrou paletou tanečníků to snad ani jinak nejde. I podle paní Tanaky není vůbec nic snadného zorganizovat tolik lidí z různých koutů světa. Všichni nejdříve trénují sami ve svých zemích a posílají vedoucím tanečníkům videa s naučenou choreografií.

Tanečníci jinak víc než stočlenné mezinárodní skupiny Kizuna. Květiny na jejich kostýmech reprezentují jednotlivé země, ze kterých tanečníci pocházejí

„Půl roku před vystoupením každý měsíc dostaneme čtyři sta videí. Všechny zkontrolujeme a dáme tanečníkům vědět, co mají zlepšit. Je to vlastně nekonečná práce. Jsme z různých časových pásem, takže je vždy někdo vzhůru. Je to docela komplikované, pořád mi někdo píše,“ směje se vedoucí skupiny.

Josakoi je tanec pro každého

Zatímco pro Tanaku a její japonský tým pestrost souboru někdy představuje výzvu, někteří členové se v té rozličnosti přímo vyžívají: „Pocházíme z tolika různých kultur, a přesto dokážeme najít spojení skrze tanec,“ rozplývá se Lora z Francie.

Tanec Josakoi má ráda proto, že při něm vystupující nejsou vázaní bůhvíjak přísnými pravidly: „Může být rychlý i pomalý. A ani nemusíte být nutně profesionál nebo nějak zdatný tanečník, abyste si Josakoi mohli užít a dobře se ho naučit.“

Naruko není plácačka na mouchy

Josakoi se začal rozvíjet po druhé světové válce, to jak se tanečníci snažili vrátit do svých regionů zase trochu radosti. Zatímco jednotlivé taneční styly se různě vyvíjely, a dnes už skupiny používají při tanci všechno možné od vlajek, hudebních nástrojů až třeba po křídla, jeden taneční doplněk se nemění.

„Tohle je naruko, je to nástroj z prefektury Kóči,“ ukazuje energická Francouzka, zatímco mi před nosem klape podivně tvarovaným dřevěným instrumentem. Vypadá to trochu jako plácačka na mouchy a trochu jako kuchyňské prkénko.

Podle Lory ale naruko není vlastně vůbec nic výjimečného: „Původně ho používali farmáři k odhánění ptáků z polí. A pak někoho napadlo si s ním klapat při tanci do rytmu.“

K pohodě patří vstup zdarma

Naruko je to nástroj z prefektury Kóči. Tanečníci s jeho pomocí doprovázejí své vystoupení klapáním

Lora podle mě ale tomuhle podivnému nástroji ubírá zásluhy, při tanci ho totiž tady používají skoro všichni. A u stánků se suvenýry jsou klapačky naruko v různých barvách a velikostech také hitem.

Hlavní roli ale hraje na festivalu bezpochyby dobrá nálada. Přispívá k ní dozajista i fakt, že se tady díky sponzorům a záštitě města i místní svatyně neplatí vstupné. Podle organizátorů by prý prodej lístků pokazil onen původní smysl tance Josakoi, tedy rozdávat čistou a bezstarostnou radost.

Spustit audio
autoři: Marie Machytková, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související