Festival tance Josakoi zaplavil tokijský park barvami. Patří k němu stejně jako kostýmy a dobrá nálada
Když člověk v Tokiu vyrazí na nějakou slavnost nebo festival, má občas pocit, jako by snad Japonci znali tajný recept na dobrou náladu. A pro festival tance Josakoi nedaleko tokijské svatyně Meidži to platí dvojnásob. Slavnost se co do pestrosti a veselí hrdě řadí mezi nejlepší taneční přehlídky v Japonsku. Reportérka Marie Machytková si ji proto nemohla nechat ujít.
Čtěte také
Rozsáhlý park nedaleko tokijské svatyně Meidži dnes hraje všemi barvami. Ve stínu stromů se tu totiž usadily stovky tanečníků, kteří čekají na svou chvilku festivalové slávy. Některé skupinky jsou co do kostýmů tak pestrobarevné, že se kolem nich tvoří mračna vos a zvědavých vážek. A podobně to vypadá i před festivalovými pódii, jen hmyzí zvědavce střídají davy nadšených diváků.
„Je to naprosto úžasné, tolik se to liší od toho, co známe na Západě. Nejvíc se mi líbí ty pestré kostýmy,“ libuje si Američanka Eliza a dodává, že do Tokia přijela právě kvůli festivalu tance Josakoi.
Plný pytel tanečníků
Festival, ve kterém se mísí tradiční a moderní japonská kultura, je zároveň i taneční soutěží. Vše se odehrává na několika různých scénách, nejimpozantnější je ale rozhodně ulička vyčleněná pro taneční průvod.
Z první divácké řady má člověk pocit, jako by tanečníci vyskakovali z nějakého bezedného pytle. „Tanec Josakoi má své různé lokální slavnosti. Tokijská přehlídka je ale naprosto výjimečná, protože se sem sjíždějí týmy z celého Japonska. Všichni trénují celý rok, aby tady podali co nejlepší výkon,“ přibližuje prestižnost festivalu šéf organizačního týmu Oni Džúdžo.
Květy z celého světa
Přehlídky se zdaleka neúčastní jen Japonci, tančí tu i spousta cizinců. Jedním z největších mezinárodních týmů je skupina Kizuna, jejíž členy v oranžovo-modrých květovaných kostýmech v parku nejde přehlédnout.
„Kostýmy navrhla naše tanečnice z Polska. Na zádech mají spoustu různého kvítí, každá vyobrazená rostlina reprezentuje jednotlivé země, ze kterých naši tanečníci pocházejí,“ vysvětluje mi vedoucí skupiny Emiko Tanaka.
Nedá mi to a začnu na zádech jejího barevného kabátku pátrat po lipovém květu. Český člen ale skupině zjevně zatím chybí. Tanaka proto neváhá a začne mě hned verbovat: „Cílem naší skupiny je šířit ve světě japonskou kulturu skrze tanec. Máme už víc než sto členů z osmnácti různých států.“
Trenér na dálku
Není divu, že má tahle skupinka tak křiklavé kostýmy. S tak pestrou paletou tanečníků to snad ani jinak nejde. I podle paní Tanaky není vůbec nic snadného zorganizovat tolik lidí z různých koutů světa. Všichni nejdříve trénují sami ve svých zemích a posílají vedoucím tanečníkům videa s naučenou choreografií.
„Půl roku před vystoupením každý měsíc dostaneme čtyři sta videí. Všechny zkontrolujeme a dáme tanečníkům vědět, co mají zlepšit. Je to vlastně nekonečná práce. Jsme z různých časových pásem, takže je vždy někdo vzhůru. Je to docela komplikované, pořád mi někdo píše,“ směje se vedoucí skupiny.
Josakoi je tanec pro každého
Zatímco pro Tanaku a její japonský tým pestrost souboru někdy představuje výzvu, někteří členové se v té rozličnosti přímo vyžívají: „Pocházíme z tolika různých kultur, a přesto dokážeme najít spojení skrze tanec,“ rozplývá se Lora z Francie.
Tanec Josakoi má ráda proto, že při něm vystupující nejsou vázaní bůhvíjak přísnými pravidly: „Může být rychlý i pomalý. A ani nemusíte být nutně profesionál nebo nějak zdatný tanečník, abyste si Josakoi mohli užít a dobře se ho naučit.“
Naruko není plácačka na mouchy
Josakoi se začal rozvíjet po druhé světové válce, to jak se tanečníci snažili vrátit do svých regionů zase trochu radosti. Zatímco jednotlivé taneční styly se různě vyvíjely, a dnes už skupiny používají při tanci všechno možné od vlajek, hudebních nástrojů až třeba po křídla, jeden taneční doplněk se nemění.
Čtěte také
„Tohle je naruko, je to nástroj z prefektury Kóči,“ ukazuje energická Francouzka, zatímco mi před nosem klape podivně tvarovaným dřevěným instrumentem. Vypadá to trochu jako plácačka na mouchy a trochu jako kuchyňské prkénko.
Podle Lory ale naruko není vlastně vůbec nic výjimečného: „Původně ho používali farmáři k odhánění ptáků z polí. A pak někoho napadlo si s ním klapat při tanci do rytmu.“
K pohodě patří vstup zdarma
Lora podle mě ale tomuhle podivnému nástroji ubírá zásluhy, při tanci ho totiž tady používají skoro všichni. A u stánků se suvenýry jsou klapačky naruko v různých barvách a velikostech také hitem.
Hlavní roli ale hraje na festivalu bezpochyby dobrá nálada. Přispívá k ní dozajista i fakt, že se tady díky sponzorům a záštitě města i místní svatyně neplatí vstupné. Podle organizátorů by prý prodej lístků pokazil onen původní smysl tance Josakoi, tedy rozdávat čistou a bezstarostnou radost.
Související
-
Japonské gejši boří mýty o své pověsti, říká Pavel Maurer
Jak pravé gejši v Praze šíří japonskou kulturu se rozhodl zjistit Pavel Maurer.
-
Kam v létě vyrazit na taneční parket? Co třeba na náměstí v centru Kodaně
V Kodani to celý týden měli pouliční hudebníci těžké. Konkurenci jim totiž dělal jazzový festival. Na jeho trochu netradiční taneční část se vydal i reportér Jakub Lucký
-
Kimono je nepohodlné a nepraktické, zato prý kultivuje duši
Když se řekne tradiční japonský oděv, asi vás napadne kimono. Tento luxusní hedvábný oděv se ale v Japonsku pomalu vytrácí. Mnoho žen dnes dává přednost modernímu oblečení.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.