Fascinuje mě neřečené a to, co se ztrácí, tvrdí Marek Torčík. Jakou metodou psal svůj oceněný debut?

16. říjen 2026

„Napíšu suchý text a pak se ho snažím rozsypat pomocí naučených básnických technik. Je to hrozný chaos a je to selhání. A já to miluji a vlastně nesnáším,“ popisuje svou metodu spisovatel Marek Torčík. Co pro něj znamenala publicita spojená s vydáním románu Rozložíš paměť? Jak jde dohromady tvůrčí a byznysová stránka literární praxe? A čím je specifická poezie? Poslechněte si rozhovor z Frankfurského knižního veletrhu.

Když se člověk začte do Paměti, vidí tam formulování a definování vzpomínek z dětství. Existuje nějaká vzpomínka z dětství, o které jste si naprosto jistý tím, že se odehrála přesně tak, jak ji popisujete? Existuje nějaká fakt realistická, nebo to nejde?

Kloním se spíš k tomu, že to nejde. Už jenom proto, že jsem napsal ten román, co jsem napsal, a strávil jsem dost času tím, že jsem se hrabal ve svých vzpomínkách a snažil se je přetvořit v román. Zjistil jsem, že když vyprávím, tak si stejně vymýšlím. Už jenom ten překlad obrazu do jazyka to trochu zkreslí. Takže tím pádem asi vůbec neexistuje.

Takže existuje pravdivá vzpomínka?

Nemyslím si, že existuje. Je to vždy příběh.

To znamená, že si sami vyprávíme trošku smýšlený příběh o sobě?

Ano. Nejenom na individuální úrovni, ale i na té národní, kdy si o sobě vyprávíme příběh o tom, kdo jsme jako stát, jako národ. A vždy to je trochu lež, vždy to je trochu přikrášlené a nikdo se nechce konfrontovat s tím nejhorším já, které má.

Čtěte také

I sociální sítě jsou přikrášlením nikoliv vzpomínek, ale současnosti. Vlastně se snažíme pořád trošku pokřivit realitu, je to tak?

Určitě si kolem sebe vytváříme nějakou image, identitu, která nás prezentuje směrem ven i dovnitř. Protože lidská identita takto funguje. Už jako děti se snažíme kopírovat okolí, pak máme idoly, které podvědomě napodobujeme, takto to vzniká. Je to nakonec i otázka vzpomínek – co si budeme pamatovat, co zapomeneme. Všechno je to kurátorované. To je možná to slovo.

Co vás víc zajímá – to, co uchováváme, nebo naopak to, co všechno dokážeme vymazat? Protože ta druhá množina může být asi zajímavá.

Zapomnění, propast je opravdu nosné téma a mě to fascinuje. Fascinuje mě neřečené, fascinuje mě to, co se ztrácí.

To, co si nepamatujeme, taky utváří, kým jsme.

Je zapomínání podmínkou šťastnějšího života? Je to možná klišé, ale vycházím z toho, co člověk četl u vás.

Určitě je důležité umět zapomínat a nemyslím si, že se bez toho člověk obejde. V knize jsem vycházel z citátu Marca Augého, francouzského antropologa, který tvrdí, že zapomínání je často důležitější než paměť samotná, protože to, co si nepamatujeme, taky utváří, kým jsme. Ale nemyslím si, že to je klíč ke štěstí.

Nahlédnout za roh

Proč jste zvolil druhou osobu? Co byl ten vypravěčský postup?

Mělo to několik důvodů. Ten hlavní je, že část vyprávění je o práci v továrně, která dělá optomechanické přístroje. Fascinuje mě odraz, optika, to, jak se vůbec přenáší informace časem pomocí světla, a potřeboval jsem to dostat do té formy. A jak jinak to dostat do formy, než ji rozštěpit?

Čtěte také

Podobně jako když se díváte do nějakého pokřiveného zrcadla nebo prizmatu, které vám dovolí nahlédnout obraz sebe sama i ostatních jinak, z jiného úhlu. Nahlédnout za roh na to, co nemůžete vědět, mi přišlo silné.

Pokud mám vyprávět příběh o Markovi, který je subjektivní a individuální, a zároveň příběh o jeho matce, tak musím vymyslet nástroj, který mi toto dovolí. A to byla v tomto případě du-forma.

Mě zajímá ta kuchyně, jak to vypadá, když něco takového vzniká. Je první forma a pak si do toho dodáváte zápisky, které jsou částečně vaše zkušenost? Jak vypadá samotná příprava, než dojde k tomu, že začnete psát?

Pomůžu si Anne Carsen, která v jedné ze svých básňoesejí řekla, že próza je dům a poezie je muž v plamenech, který tím domem probíhá a zapaluje ho. To je moje technika, to je moje kuchyně. Napíšu suchý text a pak se ho snažím rozsypat pomocí naučených básnických technik. Je to hrozný chaos a je to selhání. A já to miluji a vlastně nesnáším.

Proč Marek Torčík nemá rád označení „generační román“? Jak jej ovlivnila Virginia Woolfová? A jakou výhodu má poezie oproti próze? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Libor Bouček , krt

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.

František Novotný, moderátor

setkani_2100x1400.jpg

Setkání s Karlem Čapkem

Koupit

Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.