Fascinuje mě asijský vztah k tělu. V Evropě se za něj často stydíme, říká choreograf Václav Kuneš

Vy jste měl mít teď premiéru s novým představením v La Fabrice.

Ano, premiéru Kintsugi.

Za chvíli si řekneme, co to je. Ale kvůli zranění bohužel premiéra nebyla.

Bohužel. Během generálky se zranila jedna tanečnice a ještě včera jsme se rozhodli, že to uděláme den po dni, ale její stav prostě není dobrý a bylo by riskantní to odehrát. Museli jsme zrušit všechny první tři premiéry.

A to rozhodnutí je na vás, jestli to budete pokoušet?

Čtěte také

Práci s českými legendami a historií si vychutnávám. Jsem vlastenec, říká choreograf Jiří Bubeníček

Jedna věc je, že se k tomu váže spousta věcí – logistika, všichni lidi, samozřejmě prodané lístky, protože bylo vyprodáno… Zároveň zdraví, to je strašně důležité, u zad člověk nikdy neví. A taky vůbec atmosféra ostatních kolegů tanečníků na jevišti vedle někoho, kdo může být takto po zranění. To vám taky odvádí pozornost někam jinam a pak se můžou stát další úrazy. Takže ono je to všechno tak provázané, že bylo lepší to prostě vypnout a odložit. Naštěstí jenom o měsíc.

Povídáme si o představení, které zatím nebylo, Kintsugi. To je takový japonský úkon, že?

Ano, je to japonský druh umění. Mně se na tom nejvíc líbila ta filozofie, ale lidi by to možná poznali jako ty prasklé a slepené mističky, talířky, hrníčky. Respektive ty praskliny jsou zvýrazněné zlatou barvou.

To znamená, že je to jakési umění přiznat prasklinu a přitom neskrývat opravu?

Přesně tak. Ty praskliny reprezentují – nebo já si to tak vykládám – naši duši. A veškeré věci, co se nám stanou v životě, ty praskliny na duši, bychom neměli skrývat. To je to, co z nás dělá, čím jsme.

Jak se toto tančí?

To je samozřejmě tak osobní a tak abstraktní téma, že si ho tanečníci můžou každý ztvárnit nějak po svém. Je tam 11 hudebních kousků, které samy o sobě třeba nedávají smysl, ale v kontextu té hodiny, kterou to představení trvá, má každý kousek svůj smysl a význam.

Jak se rodila choreografie k tomuto představení?

Čtěte také

Současný tanec není intelektuálno, lidé si to musí užívat, vysvětluje ředitelka festivalu KoresponDance

Dlouho. Když si představuji nové představení, tak jako tanečník ve výslužbě potřebuji dobrou hudbu, aby mě to zvedlo ze židle, abych si ještě zatancoval. A měl jsem vybraných 11 krásných skladeb, elektronická hudba. Každá má nějakou energii, nějakou náladu, nějaký podtext, rychlost. Pracovali jsme s tím hodně dlouho a zkoušeli jsme různé kombinace a hledali jsme, jak ty hudby nejlépe ztvárnit. Každou jinak, každou právě samu od sebe.

Toto ale není váš první dotek s japonským uměním, s japonským tancem…

Není. Když jsem odešel z holandského souboru, tak můj první velký projekt byl dvouměsíční pobyt v Tokiu a pak jsem se tam velmi často vracel. A mám v Japonsku dceru, za kterou jezdím.

V Asii se o tělo, co máme dáno na nějakou určenou dobu, velmi dobře starají.

Co láká Středoevropana na unikátním japonském tanci a pohybovém umění?

Daleko víc než unikátní tanec nebo divadlo mě oslovila Asie jako taková. Jídlo je jedna věc, ale abychom nebyli tak přímočaří a povrchní, oslovil mě vztah lidí k sobě ve společnosti, ale i vztah k tělu. V Asii se o to tělo, co máme dáno na nějakou určenou dobu, velmi dobře starají. A toto mi přišlo blízké, to mě fascinovalo. Nějaký jednoduchý, upřímný vztah. My se v Evropě často za těla stydíme a raději neukazujeme… Nebo se vůbec stydíme.

Jiří Kylián razil princip mixu a fluktuace různých osobností a stylů

V čem je ten soubor unikátní?

Čtěte také

Tanec je hrozně hezká věc, že skoro nejde, aby lidé kolem toho byli zlí, říká vítězka StarDance Pavlovičová

Jednak osobností Jiřího Kyliána, který to vedl a dal tomu jméno. Razil myšlenku hostujících choreografů. Často se stává efekt čínské zdi, že si všechno chcete chránit a dělat si to sám. Je spousta takových choreografů, kteří chtějí tvořit sami a nedávají nikomu jinému příležitost, a ne každý to umí takto táhnout roky a nějakým způsobem se posouvat.

A pan Kylián razil jednoduchý princip, že tam zval ostatní choreografy a dával talentovaným lidem ze souboru příležitost začít choreografovat právě pro tyto skvělé tanečníky v Holandsku. Tento mix a fluktuace různých osobností a stylů vás jako náčelníka dotlačí k tomu, abyste neustále inovoval a hledal další věci.

Jaký je vlastně tento mistr nad mistry? Vy si vykáte?

Byl pokus o tykání, proběhl párkrát, ale nešlo to. On mi týká, já mu vykám, přirozeně. Je to výborný člověk, řekl bych. Člověk, který je otevřený a zároveň ví, co chce. Je velmi perfekcionistický, má obrovský přehled o umění jako takovém a dokáže vás povzbudit. Vytvoří ve vás pocit, že to, jak tančíte, jak to děláte, nikdo jiný na světě neumí, jenom vy. A zároveň děláte přesně to, co po vás chce.

Jak vznikl název souboru 420PEOPLE? Co Václavu Kunešovi dala a vzala popularita StarDance? A proč pro něj bylo důležité odejít na sabatikl do křivoklátských lesů? Poslechněte si celý rozhovor.