Eva Olmerová byla výjimečná, nesnažila jsem se ji napodobit. Z rozhlasu jsem měla respekt, říká herečka Lucie Polišenská

Čtěte také

Dobíjí mě skvělí lidé, půlka Česka na mě má telefon. Z předávání Lvů mám okno, směje se herečka Zuzana Zlatohlávková

Vítejte na festivalu Prix Bohemia Radio. Nejste tady poprvé, jsem si všiml, ale tentokrát si odnesete cenu. Těšíte se? 

Ano, je to tak. Těším se moc, ale taky se trochu bojím.

Čeho se bojíte?

Nevím, jsem z toho taková nervózní.

Že dostanete rozhlasovou Cenu Thálie? Budou o vás psát titulky – „má cenu za Olmerku“.

No právě. Ne, jsem hrozně ráda, ale pořád si ještě připadám jako děcko mezi všemi těmi zkušenými rozhlasovými umělci, tak mě to překvapilo.

Lucie, vy si ze mě děláte legraci hned na začátku. Vy si připadáte jako děcko?

Trochu jo. Když se v tom hereckém světě potkáte s paní Švormovou, s paní Kolářovou, s Bárou Hrzánovou, tak si prostě připadáte jako děcko. Ne věkem, ale spíše zkušenostmi.

Teď si představte, že byste se potkala s paní Medřickou, ke které prý vzhlížíte. 

Tak to bych asi někde upadla.

Svoboda udělat to po svém 

Eva Olmerová byla ztvárněna dvěma herečkami. Za mlada ji hrála Kateřina Marie Fialová a v dospělém věku ji hrajete vy. Scházely jste se s Kateřinou, abyste si to předaly, aby tam ten vývoj byl organický? Nebo normálně jako Baťa cvičky?

Myslím si, že to není jako Baťa cvičky. Když mi to režisér Aleš Vrzák zavolal, tak jsem si chvilku myslela, že si ze mě dělá legraci. Pak jsem pochopila, že si mě z nějakého důvodu vybral a že to teda bude.

Čtěte také

Jsou filmy, které jsou natočené bez kalkulu, ze srdce, říká ke snímku Karavan herečka Geislerová

Přijde mi, že když člověk dělá známé, slavné osobnosti, tak je hrozně těžké to napodobovat nebo se k tomu nějak přibližovat. A my jsme touto cestou nešli. Když se řekne Eva Olmerová, tak si představím už starší paní a není moc nahrávek, když byla mladší a šla do Semaforu, protože tehdy to ještě nebylo.

Takže jsme měli daleko větší svobodu to udělat trošku po svém a spíš jsme se věnovali příběhu a postavám a životnímu osudu, než že bych se snažila být Evou Olmerovou. To je za prvé ve zpěvu úplný nesmysl, takto talentovaných lidí je opravdu málo… 

Nedáte to? 

Ne, je to o nějaké výjimečnosti. Paní Olmerová byla svým hlasem, svým pěveckým projevem a slyšením, cítěním hudby tak výjimečná, že toto kdyby uměl pak zahrát nebo napodobit každý, nebyla by tak výjimečná.

Těžká disciplína

Děláte často pro rozhlas?

To je právě jeden z důvodů mojí nervozity – že vlastně moc ne. Mám to hrozně ráda, ale odjakživa, už ze školy mám zafixované, že to je těžká disciplína, která vyžaduje opravdu velkou dovednost, spoustu talentu. Takže jsem k tomu měla velký respekt.

A pak se stane, že člověk té disciplíně úplně nepropadne, protože není příležitost. Vždycky jsem šla na něco menšího buď k Alešovi nebo k mému profesorovi Lukáši Hlavicovi. Takže jsem tam chodila, ale nikdy jsem se nepropracovala k tomu, aby to bobtnalo v těch příležitostech. A proto když mi zavolal Aleš, že mám dělat Olmerku, jsem mu řekla, že si dělá legraci.

To znamená, že Olmerka vás v kariéře rozhlasové herečky udělala, můžeme říct. Co vás udělalo v seriálové nebo televizní tvorbě? Bylo to Ohnivý kuře?

Čtěte také

V hlavě si pořád nosím zážitky a emoce z natáčení. Pomáhá mi to se v roli cítit uvolněně, říká herec Filip František Červenka

Myslím si, že jo. Protože to byla první větší věc a nějak se to potkalo. Byli tam hrozně fajn lidi kolem a bylo to hrozně fajn napsané, bylo to takové příjemné a mohli jsme tam blbnout a bylo to uvěřitelné. Mělo to docela péči, ten seriál. Takže určitě Ohnivý kuře. A pak si myslím, že na to naskočila Slunečná, která byla taky takový fenomén, povedlo se to.

Je těžké odejít ze seriálu, když přijde čas?

Myslím si, že ne. Nebo pro mě ne. Mám ve své povaze, že jsem se naučila nedržet se věcí, když už jsou za nějakou hranicí, ať je to v čemkoliv. Nemusí to být nic špatného. Odešla jsem z Divadla na Vinohradech, odešla jsem z Národního divadla…

Člověk má být upřímný sám k sobě, ale i k projektu.

Mám pocit, že člověk má být upřímný sám k sobě, ale i k projektu. Třeba z Vinohrad jsem nechtěla být naštvaná, zpruzená, protože tam zrovna byla konstelace, která mi nevyhovovala. Tak to radši vezmu do vlastních rukou a odejdu. A myslím si, že se to zatím vyplácí v tom, že člověk zůstane věrný sám sobě.

To znamená, že se vždycky, pokud to jde, snažíte odejít v dobrém?

Ano, většinou se mi to stalo a nikde potom veřejně ty lidi nepomlouvám, protože to je moje rozhodnutí. Když se mi někde nelíbí, tak moje volba je, pokud mi to za to stojí, samozřejmě odejít, a je to v pořádku.

Říká se, že se z Národního neodchází, z Vinohrad se neodchází… Já si myslím, že dneska už to úplně neplatí, protože doba je jiná a radši přenechám místo někomu jinému, kdo tu sílu nebo čerstvost má a chce tam být. Nemám na to, abych někde seděla jako žába na prameni.

Co dalo Lucii Polišenské devítileté angažmá v Národním divadle? Jak vzpomíná na dětství v šumperském pěveckém sboru? A kde vznikl nápad na perníkovou podobiznu Viktora Preisse? Poslechněte si celý rozhovor!