Eva Danišová na cestě od umývání lokomotiv k překladatelské práci
Dřív umývala lokomotivy, dnes patří mezi přední překladatele do romštiny. Před dvaceti lety dostala v rámci mediálního kurzu za úkol napsat romskou pohádku a to odstartovalo její bohatou literární tvorbu v romštině. Za povídku Pal miro papus / O mém dědečkovi jí sdružení Romea v roce 2007 udělilo Literární cenu Mileny Hübschmannové. Naším hostem je Eva Danišová.
Eva Danišová vyrůstala u prarodičů v České Třebové, kam se v 50. letech přistěhovali ze Slovenska. Její babička se nikdy pořádně nenaučila česky, takže doma se mluvilo výhradně romsky.
„V roce 1997 jsem v novinovém stánku viděla romský časopis Romano lav a byla jsem v naprostém šoku, protože jsem poprvé viděla tištěný romský jazyk. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, ten časopis jsem si opatrovala a přečetla jsem si v něm každé písmenko. Poprvé jsem se dozvěděla, že je možné psát v romštině. Moc mě to zajímalo. Byly tam i nějaké básničky v romštině, tak jsem hned doma sedla a napsala asi pět veršíků, poslala jsem to do redakce a měla jsem z toho ohromnou radost.“
Zanedlouho se objevil další životní mezník.
„Během asi dvou měsíců jsem v rozhlase slyšela výzvu, že organizace Dženo, kterou tenkrát vedl Ivan Veselý, bude dělat výběrové řízení pro romské uchazeče do kurzu žurnalistiky. Mně bylo tehdy asi 37 let, napsala jsem tam a oni mě pozvali na výběrové řízení. Prošla jsem a nastoupila jsem v Praze na Vyšší odbornou školu publicistiky, kam jsme chodili téměř rok. Nebylo to denní studium, ale velké bloky učení – třeba tři dny v týdnu. A musím říct, že to bylo skvělé, protože jsme měli vynikající učitele, přednášel nám dokonce i politik Petr Uhl, pan Železný z televize Nova, poradce prezidenta a spousta hodně vzdělaných a chytrých lidí, kteří nám předávali hodně znalostí. Byla jsem z toho moc nadšená, milovala jsem to a zamilovala se do učení. Při jednom testu na tom konkurzu jsme měli přeložit z češtiny do romštiny nějaký krátký článeček a asi jsem to měla nejlepší, protože mě oslovili, abych překládala pro romský časopis. To už nebylo Romano lav, ale Amaro gendalos. Tak jsem začala překládat a překládám už víc než 20 let.“
Při výběrovém řízení do kurzu žurnalistiky překvapila Eva Danišová komisi nejen svými vynikajícími výsledky, ale i svou profesí. To je zachyceno v dokumentárním filmu Být Romkou.
„Pracovala jsem v lokomotivním depu, kde jsem umývala lokomotivy. Pracovala jsem v denních i nočních směnách a střídali jsme se v těch směnách s manželem, který také dělal na dráze na posunu, a docela nám to vyhovovalo. Nakonec jsem tam pracovala 25 let. Ale jak jsem nastoupila na kurz publicistiky, tak jsem se začala zajímat i o vzdělání a v roce 1999 jsem se přihlásila na Střední školu sociálně-právní na Evangelickou akademii v Praze a v roce 2004 jsem tuto školu ukončila. A řekla bych, že mi to pomohlo, protože jsem nastoupila v Ústí nad Orlicí na sociální odbor a pracovala jsem 10 let jako terénní sociální pracovník. Mezitím se ale změnily zákony a už to středoškolské vzdělání nestačilo, takže jsem v roce 2015 skončila a teď pracuju jako ostraha na poště. Hlídám poštu.“
A ačkoliv má Eva Danišová za sebou bohatou literární tvorbu, skromnost jí brání mluvit o sobě jako o spisovatelce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka