Erased Tapes jsou jemný hudební think-tank, říká vedoucí labelu Robert Raths

15. říjen 2018

Robert Raths přišel k vydávání hudby jako slepý k houslím. Německý architekt na MySpace diskusním fóru nevědomky sdružil mimořádně potentní společenství muzikantů, mezi jinými Nilse Frahma, Petera Brodericka, Lubomyra Melnyka nebo Ólafura Arnaldse, kteří před dekádou nastartovali popularitu neoklasické muziky. 

Robert v  rozhovoru vysvětluje nejen faktická specifika vydavatelství Erased Tapes, ale často se dostává až na filosofickou rovinu fungování labelu, kdy sám sebe označuje za „sonického architekta“.

Název labelu Erased Tapes mi připomíná tragické okamžiky, kdy jsem náhodně něco smazal z mé kazety. Jaký byl důvod pojmenovat label právě tímto způsobem?

Když jsem uvažoval o jménu labelu, soustředil jsem se na nějaký silný osobní moment se zvukem. Vzpomněl jsem si na jeden okamžik, kdy jsem na osmistopý magnetofon natáčel svou skladbu s hromadou přátel. Na jednu stopu jsem umístil bicí natočené ve škole, basu jsem natočil na druhou stopu ve zkušebně, kytary pak obsadily další stopu v domě mého kamaráda. Původně se mělo jednat o sólo na elektrickou kytaru, ale nakonec jsme točili akustickou, protože si jeho máma stěžovala na hluk. Moc se mu to podařilo a my měli důvod výsledek pořádně oslavit. Druhý den ráno jsem to ještě v podroušeném stavu všechno zpackal. Především jsem ty perfektně zahrané kytarové party přehrál nějakými nepovedenými doprovodnými vokály. Všechno bylo v pytli. Nemohl jsem kamarádovi říct, že jsem jeho perfektní práci tímto způsobem hodil do koše. Navíc se rychle blížil deadline soutěže, kam jsem celou skladbu hodlal poslat. Takový okamžik se vryje hluboko pod kůži. (Smích)

Abych byl upřímný, když jsem dával labelu jméno, moc mi nedocházelo, jak významná věc to je. Tehdy jsem o mém fungování přemýšlel spíše než o vydavatelství jako o jakémsi druhu think-tanku nebo hudebního kolektivu, který by fungoval nezávisle na jedné osobě.

Majitele labelů je možné rozdělit do dvou kategorií. Jedni založili vydavatelství primárně pro vydávání vlastní hudby, u druhých byla hlavním důvodem podpora jiných nadějných muzikantů. Kam by ses zařadil sám? Vím, že jsi taky dříve aktivně muzicíroval…

To je pravda, přesto nevím, jestli bych měl spadat do první kategorie. Když jsem zakládal label, o hudbě jsem toho věděl mnohem méně než o architektuře nebo výtvarném umění. Když jsem přišel do Londýna, jako architekt jsem často řešil akustiku prostorů. Zvuk výrazným způsobem ovlivňoval má studia. Mou nejsilnější stránkou byl fakt, že jsem na zvuk dokázal nahlížet jinak než všichni ti akademičtí kolegové okolo mě. Naopak, i bez větších odborných znalostí jsem dokázal k této problematice přistupovat přirozeně a se zvukem v prostoru experimentovat.

Ke svému vlastnímu hraní jsem přistupoval rezervovaně. A když se pomalu rozebíhala spolupráce s opravdovými hudebníky na Erased Tapes, pochopil jsem, že mé místo je jinde. Je dobré mít představu o tom, jak nahrávka prakticky vzniká. A z toho důvodu je má pozice často v tom, že nastavuji hudebníkům zrcadlo toho, co sami vytváří. Muzikanti mají často potřebu manipulovat s už hotovými nahrávkami, neustále na nich něco vylepšovat, produkci vlastní muziky zbytečně přehánět. Přitom skladby nejlépe zní ve většině případů v částečně syrové podobě, kdy vznikly na základě silných instinktivních impulzů. Často se tedy snažím muzikanty vrátit k prapůvodu vlastních nahrávek, tlačím je do redukování doprovodných aranží.

Vedle toho se snažím hudbu prezentovat ve výjimečných prostorách, jako jsou kostely, kaple nebo třeba umělecké galerie. Prostě na místech, která jsou výjimečná svou atmosférou nebo akustikou. Nesmím zapomenout ani na svou grafickou práci. Ale abych se vrátil k původní otázce – sám sebe označuji za zvukového architekta, takže bych se nezařadil ani do jedné z tebou navržených kategorií, ale možná se umístil do jiné, třetí.

Label tedy bereš za v jistém smyslu akustický experiment?

To zní moc akademicky. Původně vše začalo jako diskusní fórum na MySpace, kde se sdružili fanoušci i umělci milující minimalismus, organicky znějící improvizaci, ambient a další příbuzné styly. A z tohoto základu vyrašil zárodek něčeho, co bych nazval „křehký meziprostor“, do kterého na Erased Tapes zvu další podobně směřující muzikanty. Asi bych postavení labelu definoval jako prostor setkání, kam vás vnitřně dovede poslech našich nahrávek.

Hudba je tak mocnou záležitostí, i když je neviditelná. Navíc dnes si ji můžete vzít kamkoliv a každý na ní reaguje jinak. Hudebník je takovým kormidelníkem, který rozhoduje, jaký výlet s posluchači podniknete. Moje úloha v celém procesu je být supervizorem vizí hudebníků. Často na svých projektech pracují celé roky. Mají ve výsledku k dispozici desítky verzí jednotlivých skladeb, jako například u poslední desky Nilse Frahma. Tam jsem plul mezi hromadou nápadů a snažil se pomoci rozklíčovat, kterým hrubým nápadům se do budoucna věnovat. Které stojí za další desítky hodin práce. Dokonce tu a tam radím muzikantům, aby už hotové nahrávky pustili k ledu a zkusili natočit něco nového, protože i když na nahrávkách není nic špatného, není z nich cítit progres, takové to vzrušení.

To mi připomíná rybaření. Sezení spousty hodin nad pomalu plynoucími hudebními nápady a potřebou zaseknout producentsky, když se objeví něco nosného…

Ano i ne. Rybaření je často o náhodě. Já pracuji s výraznými osobnostmi. Hudebníky, kteří často chrlí zajímavé nápady. Ve všem je ale potřeba hledat zdravou rovnováhu. Někdy je potřeba celý proces tvorby zastavit a někdy je naopak potřeba i ve svízelném momentu podpořit tým v pokračování. Vyhnat ho na procházku, na večeři a podobně.

Je to psychologické drama, protože vstupuji do cizích světů a jako návštěvník jsem drzý a výrazným způsobem ovlivňuji základní parametry vznikajícího prostředí. Je důležité si uvědomit, že často pracuji se sólovými muzikanty, kteří mají jasnou představu o své cestě. Jenže všichni jsme lidé chybující, tu a tam se dostaneme do slepé uličky, před námi je překážka k nepřekonání a v tento moment přichází pomoc ve smyslu spolupráce s jiným muzikantem, která dokáže tu a tam gordický uzel rozetnout.

Dá se o společenství okolo vydavatelství Erased Tapes hovořit jako o rodině, když její členové pochází doslova z celého světa? A jaký má Robert Raths vztah k České republice? Pusťte si celý rozhovor v audio podobě!

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.