Eliška Pilařová, nositelka Medaile za hrdinství
Český rozhlas 1 - Radiožurnál vysílá víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé hosty. Tentokrát jsem zalovila ve vlastních vodách. Eliška Pilařová je naší rozhlasovou kolegyní, z Českého rozhlasu Hradec Králové, detašované pracoviště ve Vrchlabí. Z Prahy je to sto dvacet kilometrů, blízko nebo daleko? Uprostřed Vrchlabí, pod náměstím, vyrostl nový areál, říká se mu Kapitál. Tam v jedné místnosti, patřící Českému rozhlasu, čekala Eliška Pilařová nad talířem čerstvě upečeného štrúdlu. Eliško Pilařová, čím se zabývá redaktorka Českého rozhlasu ve Vrchlabí?
Host (Eliška Pilařová): Já když jsem se vrátila ke svojí původní profesi, kterou jsem i vystudovala, protože já jsem vystudovaný rozhlasák, tak jsem měla možnost volby. Buďto odejít z hor, protože tady tak trochu sám voják v poli a nebo krajánek. Ale já jsem si řekla, že tady zůstanu, protože novináři udělají jeden den umělou ledvinu, druhý den černé díry. A já jsem měla možnost, za ta léta, co jsem byla na horách, si ty Krkonoše docela slušně vyučit. No tak budu krajánek, ale přitom si dovolím ten soukromý přepych, že si třeba napíšu rozhlasovou hru.
Moderátor (Jana Klusáková): Možná, že naši posluchači tak úplně nerozumějí slovu krajánek, můžete to vysvětlit?
Host (Eliška Pilařová): Krajánek je člověk, který má na starosti určitou oblast, určitý region, kraj, to by bylo příliš velké sousto. Ale já třeba mám na starosti Krkonoše.
Moderátor (Jana Klusáková): Kdy máte víc napilno, teď v zimě nebo v létě?
Host (Eliška Pilařová): No v zimě, to je sezóna, takže to velice často. Vlastně teď už z počítače nebo z telefonního sluchátka, abych tak řekla, skoro neslezeme. Letošní zima, ta byla docela vlídná i ke mně, jako ke krajánkovi, protože nebyly ani žádné kalamity, ani žádná velká voda zatím nepřišla. Ale přesto to přese všechno Krkonoše jsou regionem, který posluchače zajímá. Takže jak je na horách a plus to další a další zpravodajství. Takže zima určitě.
Moderátor (Jana Klusáková): Obsluhujete naše posluchače, tady z té zbrusu nové pracovny uprostřed Vrchlabí. Sedíte tady v druhém patře a pod námi šumí Labe. Možná je to trošku slyšet. A nebo jezdíte po venku, po horách?
Host (Eliška Pilařová): Já bych nevydržela jenom sedět v kanceláři a sedět u počítače. A dokonce musíte ven. Takže já jsem si těch hor opravdu nezbavila, takže bych na ně koukala jenom z okna nebo koukala na řeku. Ale já bych bez těch cest ven ani nemohla být.
Moderátor (Jana Klusáková): A jak shledáváte Krkonoše teď, začátkem března roku 2003? Jsou lidé, kteří tady po léta nebyli, třeba taková já jsem tady byla naposled se školou. Jak to vypadá v horách?
Host (Eliška Pilařová): Takový výrazný rys téhle té sezóny je, že se velmi mění klientela. To co říkali lidé, z Krkonošského národního parku, řekněme, před deseti, patnácti, dvaceti léty, tak k tomu dochází, k té velké koncentraci lidé v horských střediscích. Protože když vyjedete třeba na Pančavu, na Labskou louku nebo k Luční boudě, tak skoro nepotkáte živáčka. Takže lidé se už nechtějí honit na běžkách, stačí jim takové ty módní sporty, adrenalinové sporty. A to je všechno nabídka těch horských středisek. Takže Krkonoše jsou v zimě o něco prázdnější, než bývaly. A já nemohu říct, že by mně to vadilo.
Moderátor (Jana Klusáková): Teď jste mluvila o klientele a co příroda?
Host (Eliška Pilařová): Když budu mluvit konkrétně o lese, tak za těch posledních deset let doznala velkých změn k lepšímu, protože přeci jenom ta spolupráce z holandskou nadací Face, přinesla své ovoce. Krkonoše jsou zalesněny, teď budeme držet palce, aby se všechno uchytilo, tak jak se uchytit má. Tím že je právě odliv té návštěvnické veřejnosti z hřebenů, alespoň z části, je to znát. Tak bych řekla, že je větší klid. Ale myslím si, že se do Krkonoš začínají tahat takové ty civilizační jevy, které známe třeba z velkého města. To znamená, že třeba na Luční hoře můžete dojít ke stejnému úrazu jako v Praze na Můstku. To jest, že vás srazí vlastně motorka.
Moderátor (Jana Klusáková): Eliško, vzpomenete si, kdy jste odtud naposledy vysílala něco mimořádně zajímavého?
Host (Eliška Pilařová): Třeba Jesenské závody postaru. Ale proč zajímavé? Představte si, že Češi měli první lyžařský svaz na světě. My jsme si zvykli, na tom pochodu do Evropy, tak trošku na sebe koukat z hora. A příliš, příliš se rozhlížet kolem, jako kdo je lepší. A nepochybně ty naši sousedé jsou v mnoha směrech lepší, ale my jsem tak trochu zapomněli, v čem my jsme byli dobří. A tohle je jedna z těch věcí, z kterých já mám radost.
Moderátor (Jana Klusáková): Stačí vzpomenout na velice pěkný film, paní Plívové-Šimkové, Krakonoš a lyžníci. Mimochodem, vy jste odtud, pocházíte odtud.
Host (Eliška Pilařová): Já jsem takový světoběžník, narodila jsem se v Plzni, žila jsem léta v Brně, takže já jsem naturalizovaný Moravák. A vždycky, když si chci udělat radost, tak si pustím třeba Hradišťan. No a na hory jsem přišla, protože jsem měla být zaměstnána v hudební redakci Českého rozhlasu a zároveň s tím měla být podmínka vstupu do strany. A já jsem prostě do té strany nechtěla. Tak jsem odešla z Prahy a šla jsem do provincie. A nikdy jsem toho nelitovala.
Moderátor (Jana Klusáková): To jsem se chtěla zeptat, jestli se vám nestýská po metropolích, po jejich světlech, hluku a smradu?
Host (Eliška Pilařová): Po jejich hluku a smradu ne, ale po jejich světlech ano. Já, když si chci taky udělat velikou radost, jako třeba kniha roku, Na Strahově. Tak si počkám, až se trochu setmí. A opravdu z toho Strahova si projdu tu Nerudovku, protože až ten, kdo pochopí, že Řím je předimenzovaný a Paříž přelidněná. A hledá tam taková ta krásná zákoutí Prahy a nenajde. Tak teprve pochopí, co Praha je.
Moderátor (Jana Klusáková): Co by jste, Eliško, řekla o Vrchlabí posluchači, který tady v tom vašem městě nikdy nebyl?
Host (Eliška Pilařová): Kdybych měla udělat takovou tu průvodcovskou procházku, tak bych především doporučila, aby se ten člověk podíval v muzeu na to, jak vypadalo Vrchlabíčko na začátku své existence. To byla vodní tvrz a pár domů. A co všecko dokáže průmysl a šikovní podnikatel i v provinciích, na výspě samé kultury. A doporučila bych mu, aby si třeba prošel některá místa, dokonce i továrny. A dala bych mu k tomu takový malý literární bedekr. Protože to německé Vrchlabí, jak se říkalo, tak se třeba zapsalo v naší literatuře tím, že pan Mácha sem přijel na výlet, koupil si tady v Etlově papírně zápisník a na něm je napsaná celá Pouť krkonošská. Takže i v takovém městě, které bylo v minulých letech na druhém místě v průmyslové výrobě na hlavu, u nás, hned po Praze. Tady byla spousta továren, tady bylo Kablo, Tesla, automobilka, ta dodnes, textilky. Takže i takovéhle průmyslové město může mít velice zajímavou historii.
Moderátor (Jana Klusáková): A co se tady změnilo za posledních třináct roků?
Host (Eliška Pilařová): Vrchlabí doznalo snad z českých měst vůbec největších změn, protože tady se opravdu staví, podniká, to Vrchlabí změnilo obrovsky svojí tvář. A dokonce to není jenom tak, že by se mu věnovali podnikatelé, těm svým fasádám, aby byly slušné tedy. Ale i město se velice snaží.
Moderátor (Jana Klusáková): Máte tady moc pěkně, kdypak tady naposled padal sníh.
Host (Eliška Pilařová): Předevčírem.
Moderátor (Jana Klusáková): Že je takový bílý, já se divím, protože v Praze není po sněhu ani potuchy. A jak jsme sem jeli a jak jsme jeli výš a výš, tak sníh přibýval a tady máte krásně bílo. V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme Elišku Pilařovou, naší rozhlasovou kolegyni z Vrchlabí. Mimochodem, od dvacátého osmého října 1998 nositelku státního vyznamenání, Medaile za hrdinství. Nejprve ale anketa, na Hlavním nádraží se nejen Pražanů ptala Martina Hanáčková.
Redaktor (Martina Hanáčková): Z čeho máte největší strach?
Projev náhodného občana: Z toho, že nebudu moct mít děti. Je to tak.
Projev náhodného občana: Že nedostuduji, tak to mám největší strach.
Projev náhodného občana: Asi, v současné době, ze zkoušek na vysoké škole.
Projev náhodného občana: Jo, to neví ani policajti.
Projev náhodného občana: Strach? Ze stáří.
Projev náhodného občana: Tak teď mám největší strach, že tady řeknu nějakou blbost, že jo.
Projev náhodného občana: Prakticky strach nemám, jsem realista, tak jako samozřejmě. Život je krutej, že jo, nejsem jeden z těch, jak se říká, srábíků nebo tak podobně. Spíš jsem takovej, by se dalo říct, trošku od věci.
Moderátor (Jana Klusáková): Táž otázka pro Elišku Pilařovou. Z čeho máte největší strach?
Host (Eliška Pilařová): Z netolerance.
Moderátor (Jana Klusáková): Můžete být konkrétní.
Host (Eliška Pilařová): Mohu, od závisti a lakoty, až po vražedné úmysly, tak ta netolerance se podepisuje skoro na všem. To je taková plíseň na lidech, i na měšťátství a na tom, co vlastně nechceme, aby dělali druzí nám. Tak bychom neměli dělat my jim. Takhle to vypadá, jako takové poučování, ale když se potkáte z koncentrovanou nenávistí, to jest výsledkem té netolerance, tak to je opravdu o strach. To není jenom tak, že jdete někam večer a někdo na vás hrozí pěstičkami. Ale je to prostě tak, že celý život, tak jak plyne, víte-li, že máte vedle sebe, někde za zády netolerantní partu lidí, že by jste se nebála?
Moderátor (Jana Klusáková): A kde se to v lidech bere, netolerance?
Host (Eliška Pilařová): To je asi už otázka výchovy, já nevím, kam mně paměť sahá, tak vždycky mi bylo doporučováno, nikoliv vtloukáno do hlavy, už jako dítěti, dvě zásady. Dělat velké věci jako malé a malé věci jako velké. To zásadně. A bylo mi to mnohdy k dobru. A potom, že každý má právo být takový, jako chce být, pakliže mi neškodí.
Moderátor (Jana Klusáková): Čas je veličina relativní. Pro někoho je pět let celá věčnost, pro někoho těch šedesát měsíců uteče jako voda. Jako voda v Labi, která byla toho patnáctého února 98 pěkně ledová. Eliško, můžeme o tom trochu promluvit?
Host (Eliška Pilařová): No uvidíme.
Moderátor (Jana Klusáková): Nepůjdeme se tam podívat?
Host (Eliška Pilařová): No já chodím kolem denně a řekla bych, že na tom místě vlastně zdánlivě není nic tak zajímavého, akorát ten strom, ty větve do té vody, ty jsou tam pořád. Já jsem se s touhle tou záležitostí vyrovnala a myslím si, že víc jsem udělat nemohla. A já tam tu Helenku nevidím.
Moderátor (Jana Klusáková): Oddělení dokumentace Českého rozhlasu mě nezklamalo ani tentokrát. Dostala jsem kompletní novinovou odezvu, na ten tragický případ. Z ní je zřejmé, jak se pohled na věc postupně měnil. Z počátku se mluví o rasovém útoku na mladou Rómku, Helenu Byháriovou, šestadvacetiletou matku čtyř dětí, nejmladšímu byl tehdy rok a půl, váš čin byl označován za hrdinský. Telegram vám poslal i prezident Václav Havel. Miroslav Antl, tehdejší královehradecký státní zástupce, mluvil o vraždě s rasovým podtextem. Proč bylo nakonec všechno jinak?
Host (Eliška Pilařová): Já se mohu jenom domnívat, zpětně, protože já jsem v té době opravdu téměř bezmocně ležela na posteli a ležela jsem bez hnutí, skoro dva měsíce. A tam jsem teprve měla možnost se přesvědčit o tom, co to je kázeň a jak je strašně potřebný ji získat. Ale o tom, co se dělo venku, jsem měla tak kusé zprávy, že teprve až poté, co jsem se vrátila z nemocnice, tak jsem si začala skládat ten obrázek. A mohu říct, že z toho, co jsem se dozvěděla třeba z médií, konkrétně třeba z Mladé fronty, bohužel. Tak mi nebylo dobře a říkala jsem si, probůh, vždyť jsou to kolegové. To nemohli přijet a nemohli se zeptat mě, třeba?
Moderátor (Jana Klusáková): A co pachatelé, Jiří Neff a Petr Klazar? Pokud vím, několikrát se odvolali, jak to pro ně dopadlo?
Host (Eliška Pilařová): Jeden dostal, tuším, osmiletý trest. A ten jeden, ten byl myslím propuštěn na podmínku, ale nejsem si jistá. Já jsem vlastně tyhle ty hochy tehdy ani neznala, ani neviděla. Já jsem je viděla poprvé u soudu a mohu říct, že za mnou byla třeba maminka jednoho z těch hochů, prosila mě o pomoc, pro svého syna. Já jsem se jí snažila vysvětlit a dodnes se zdravíme. A myslím si, že si i docela rozumíme. Alespoň já jí rozumím. A já jsem jí vysvětlila, že je mi velmi líto, co zažívá ona, jako matka. A že si to umím představit, co asi zažívá, ale že jí bohužel pomoct nemůžu. A ona to pochopila.
Moderátor (Jana Klusáková): Eliško, možná, že někdo z našich posluchačů, a je to docela jisté, neví, o čem vlastně mluvíme. Co se tehdy stalo, toho patnáctého února?
Host (Eliška Pilařová): Já jsem se zařekla, že se k tomu příliš vracet nebude, ale pravda, je tady nějaké výročí. Já jsem šla od přítelkyně, kolem půl jedenácté, která bydlí tady kousíček. Na ten dům uvidíme, vida, také se v novinách zajímali o to, co jsem já dělala o půl jedenácté večer na ulici, co jsem si to dovolila.
Moderátor (Jana Klusáková): No, už jste dost dospělá, máte dospělého syna.
Host (Eliška Pilařová): No tak, ono se říkalo, že jsme šla i s hostince, snad dokonce.
Moderátor (Jana Klusáková): Kolik Čechů chodí každý večer z hostince?
Host (Eliška Pilařová): No tak, nicméně já jsem nešla z hostince, ale moje přítelkyně tvrdí, že si to nikdy neodpustí, protože vždycky mě šla vyprovázet, tentokrát nešla. No a slyšela jsem volání, když to hodně zkrátím, tak jsem se šla podívat, odkud volán jde, šlo z řeky. Já jsem si říkala, že možná najdu někoho na břehu, komu je potřeba pomoct. A zjistila jsem tedy, že jde volání z řeky. Noviny tvrdily, že jsem se nerozmýšlela, nerozpakovala a do řeky jsem skočila. Já opravdu nejsem blázen, takže já tu řeku znám velice dobře, bydlím vedle ní dodnes, takže jsem věděla, kudy, jak, co by bylo nejlepší, jak pomoci, zachraňovat tonoucí umím. A byla jsem si téměř jistá, že se to podaří. Nakonec tedy to dopadlo tak, že přehrada Špindlerovská začala odpouštět únorovou vodu. Takže nás ta voda smetla, s tím nikdo nemohl počítat. A mně se prostě ta záchrana nepodařila. Ale jak už jsem říkala, já jsem přesvědčená, že jsem udělala, co jsem udělat mohla. A myslím si, že veškerá ta zášť, která se potom rozpoutala právě proto, že to byla Rómka, tak jediná moje odpověď na to mohla být, kdyby tam bývala byla třeba dcera pana starosty, tak by to možná bylo kvalifikováno jinak. Navíc, Jano, až uvidíte to místo, jestli se tam se mnou tedy budete chtít jít podívat, tak pochopíte, že to místo je vzdálené jakémukoliv telefonu a jakékoliv civilizaci, že jiná možnost nebyla. A jak říká náš pan režisér Krejčí, když si sám, tak musíš.
Moderátor (Jana Klusáková): A tak tam tedy pojďme. Eliško, stojíme tady na inkriminované místě, u Labe. A já pro vás mám otázku na závěr. Dejme tomu, že je zase únorová noc, mrzne, ledové Labe. A od něj se nesou výkřiky, volání o pomoc. Co uděláte?
Host (Eliška Pilařová): Udělám přesně totéž, co jsem udělala, protože neumím si představit, když je člověk sám, v téhle té situaci, jediný, kdo může pomoct, že bych odešla.
Moderátor (Jana Klusáková): To byla naše rozhlasová kolegyně, Eliška Pilařová. Z Vrchlabí se loučí Jana Klusáková.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.