Egyptská lidová hudba našla v Káhiře své „Místo“

Autor reportáže se neubránil zvěčnění s hudebnicemi
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Autor reportáže se neubránil zvěčnění s hudebnicemi

Egyptská Káhira není právě městem, kam by se jezdilo za klubovou hudební scénou. Taneční kluby v evropském slova smyslu by se tam daly spočítat doslova na prstech jedné ruky. Vyznavači dobré hudby si ale ani v egyptské metropoli zoufat nemusí. V posledních letech totiž vzniklo hlavně v centru města několik soukromých kulturních iniciativ.

Je před osmou hodinou večer a na chodníku před sešlou průmyslovou budovou se schází různorodá společnost: moderně upravené mladé Egypťanky a Egypťané, několik děvčat s tvářemi zakrytými šátkem a pár cizinců.

Někteří se zdraví. Kolem běhají špinaví potulní psi a chudí trhovci tlačí z práce domů své vozíky. V Káhiře jsou rozhodně i lepší čtvrtě.

K projektu si vzali kousek staré tiskárny

„Bývala to tiskárna. Dole byly tiskařské stroje a nahoře kanceláře. My jsme si zabrali jen tady ten malý rohový kousek,“ líčí mi před budovou Ahmad al-Maghrabí, pohodový padesátník a majitel hudebního klubu. Do ulice svítí jen otevřená dvířka s nápisem Makán. Název klubu znamená arabsky prostě „Místo“.

Čtěte také

Ahmad ale už dává všem pokyn jít dovnitř. Nevelký útulný interiér se zaplní asi třicítkou hostů. Sedají si na koberec přímo k nohám hudebníků nebo na staré dřevěné židle.

K lidové hudbě se začínají vracet i mladí Egypťané

K bubínkům a bzučivému zvuku dřevěné trubky arghúlu se přidávají moderní nástroje. Tmavý Núbijec se chápe baskytary a další hráč se nadechuje do saxofonu.

„Hlas, to je dar od Boha“

Největší úspěch ale má kyprá Madíha, bubenice a zároveň hlavní zpěvačka. Když se z jejích modře namalovaných rtů ozvou lidové egyptské písničky, je obecenstvo nadšené.

„Já jsem zpívala doma se svou maminkou. Ona uměla krásně zpívat, a když jsem byla malá, strašně se mi to líbilo. Ale hlas, to je dar od Boha,“ říká mi Madíha o přestávce. Interiér se od zrušení tiskárny moc nezměnil.

Z oprýskaného stropu visí na kabelech obyčejné žárovky. Prostoru dávají příjemné tlumené světlo. V rohu na stolku jsou skleničky a ingredience na černý nebo ibiškový čaj. Hosté si ho tu o přestávce připravují.

Egyptská lidová hudba mizí pod tlakem západních forem

„Sháněli jsme muzikanty po celém Egyptě, jezdili jsme a hledali po vesnicích,“ líčí mi majitel klubu Ahmad, který zároveň vytváří archiv lidových nahrávek. „Mým cílem je zaznamenat egyptské lidové dědictví, protože tohle se teď všechno ztrácí.“

Kontakt mezi hudebníky a posluchači je v Makánu bezprostřední

Ahmad al-Maghrabí přednáší na univerzitě italštinu, a než založil svůj klub, působil v Paříži jako egyptský kulturní atašé.

„Náš problém v Egyptě je, že trpíme určitou schizofrenií. Máme sice kulturu, dědictví, úplné poklady, ale nevidíme je a nehledáme je, naopak jimi spíše pohrdáme,“ říká Ahmad.

Čtěte také

„Namísto toho se vzhlížíme v západních formách, v symfoniích, rocku, jazzu, na to se díváme jako na vzor,“ dodává. Ve svém klubu se proto snaží kultivovat novou generaci, která si bude znovu egyptské lidové hudby vážit.


Zvětšit polohu klubu Makán v Káhiře