Egyptská lidová hudba našla v Káhiře své „Místo“
Egyptská Káhira není právě městem, kam by se jezdilo za klubovou hudební scénou. Taneční kluby v evropském slova smyslu by se tam daly spočítat doslova na prstech jedné ruky. Vyznavači dobré hudby si ale ani v egyptské metropoli zoufat nemusí. V posledních letech totiž vzniklo hlavně v centru města několik soukromých kulturních iniciativ.
Je před osmou hodinou večer a na chodníku před sešlou průmyslovou budovou se schází různorodá společnost: moderně upravené mladé Egypťanky a Egypťané, několik děvčat s tvářemi zakrytými šátkem a pár cizinců.
Někteří se zdraví. Kolem běhají špinaví potulní psi a chudí trhovci tlačí z práce domů své vozíky. V Káhiře jsou rozhodně i lepší čtvrtě.
K projektu si vzali kousek staré tiskárny
„Bývala to tiskárna. Dole byly tiskařské stroje a nahoře kanceláře. My jsme si zabrali jen tady ten malý rohový kousek,“ líčí mi před budovou Ahmad al-Maghrabí, pohodový padesátník a majitel hudebního klubu. Do ulice svítí jen otevřená dvířka s nápisem Makán. Název klubu znamená arabsky prostě „Místo“.
Ahmad ale už dává všem pokyn jít dovnitř. Nevelký útulný interiér se zaplní asi třicítkou hostů. Sedají si na koberec přímo k nohám hudebníků nebo na staré dřevěné židle.
K bubínkům a bzučivému zvuku dřevěné trubky arghúlu se přidávají moderní nástroje. Tmavý Núbijec se chápe baskytary a další hráč se nadechuje do saxofonu.
„Hlas, to je dar od Boha“
Největší úspěch ale má kyprá Madíha, bubenice a zároveň hlavní zpěvačka. Když se z jejích modře namalovaných rtů ozvou lidové egyptské písničky, je obecenstvo nadšené.
„Já jsem zpívala doma se svou maminkou. Ona uměla krásně zpívat, a když jsem byla malá, strašně se mi to líbilo. Ale hlas, to je dar od Boha,“ říká mi Madíha o přestávce. Interiér se od zrušení tiskárny moc nezměnil.
Z oprýskaného stropu visí na kabelech obyčejné žárovky. Prostoru dávají příjemné tlumené světlo. V rohu na stolku jsou skleničky a ingredience na černý nebo ibiškový čaj. Hosté si ho tu o přestávce připravují.
Egyptská lidová hudba mizí pod tlakem západních forem
„Sháněli jsme muzikanty po celém Egyptě, jezdili jsme a hledali po vesnicích,“ líčí mi majitel klubu Ahmad, který zároveň vytváří archiv lidových nahrávek. „Mým cílem je zaznamenat egyptské lidové dědictví, protože tohle se teď všechno ztrácí.“
Ahmad al-Maghrabí přednáší na univerzitě italštinu, a než založil svůj klub, působil v Paříži jako egyptský kulturní atašé.
„Náš problém v Egyptě je, že trpíme určitou schizofrenií. Máme sice kulturu, dědictví, úplné poklady, ale nevidíme je a nehledáme je, naopak jimi spíše pohrdáme,“ říká Ahmad.
„Namísto toho se vzhlížíme v západních formách, v symfoniích, rocku, jazzu, na to se díváme jako na vzor,“ dodává. Ve svém klubu se proto snaží kultivovat novou generaci, která si bude znovu egyptské lidové hudby vážit.
