Dušan Kotlár: "Muzikanty do cimbálky jsem si musel vychovat"

Host (Dušan Kotlár): Dobrý den přeji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dušan Kotlár se narodil 8. července 1951 v Topolčanech. Vystudoval hudební konzervatoř v Teplicích, byl vedoucím smyčcové sekce Divadla F.X.Šaldy. Učil hudbu na uměleckých školách, hrál jazz, country, s muzikou poznal kus světa. O tom bude řeč. Deníkem Liberecký den byl nominován na osobnost Liberecka v kategorii umění a kultura. Založil romské občanské sdružení Kulturní tradice, organizuje romský festival. Dušan Kotlár je ženatý a má 2 děti.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak vůbec před skoro 25 lety ve městě pod Ještědem vznikla cimbálovka? Já si myslím, že pro severní Čechy to není právě typický nástroj?

Host (Dušan Kotlár): Ano, opravdu, já jsem vlastně v cimbálovém prostředí vyrůstal. Ta muzika mě odmalička něco říkala, a tak ve mně zrála myšlenka mít svoji cimbálku tak dlouho, až jsem ji skutečně založil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pověste, po kom jste zdědil vztah k muzice, po rodičích?

Host (Dušan Kotlár): Samozřejmě, otec, dokonce děda byli muzikanti a dokonce i já jsem s nimi skutečně hrál už jako malý chlapec.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme řekli, že jste se narodil v Topolčanech. Jak jste se potom dostal na sever Čech, pak už jste studoval v Teplicích?

Host (Dušan Kotlár): Jako žák už jsem s rodiči přijel do Čech a už jsem tady zůstal. Ono to z toho dnešního pohledu vypadá prostě. Založil tu cimbálovou muziku. Ale jenom já vím, co má to slovo za význam. Že jsem sháněl nejenom cimbál, ale především muzikanty. Zatímco na Moravě se děti od dětství učí tento žánr, tady na severu Čech byla situace mnohem těžší, tady nebyl na potkání cimbálista, basista, klarinetista.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže jste si je musel vychovat?

Host (Dušan Kotlár): Ano, vlastně jsem si je časem vyučil. Ty začátky byly vlastně krásné. Pro Liberec a okolí to bylo něco nového.

Moderátor (Naděžda Hávová): Myslíte, že dneska platí rčení: Co Čech, to muzikant?

Host (Dušan Kotlár): Já si myslím, že už ne tolik. Ta mládež se sice věnuje muzice, ale raději ji poslouchá.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na kolik nástrojů jako primáš vlastně hrajete?

Host (Dušan Kotlár): Jako primáš samozřejmě na housle, jinak mně nejsou cizí ani viola, basa, bicí nástroje, kytara a vlastně ten cimbál.

Moderátor (Vladimír Kroc): Promiňte, že se tak ptám. Patří bicí nástroje k cimbálovce?

Host (Dušan Kotlár): Nepatří, nepatří, ale dokonce na cédéčku jsme ten rytmus těch bicích nástrojů podpořili, aby to bylo výraznější, aby to mělo švih. A dokonce i v některých operetních melodiích, které jsme natočili.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hráli jste mimo jiné v Praze na Žofíně, ve Španělském sále Pražského Hradu. Váš repertoár se neomezuje výhradně na lidovou hudbu, hrajete třeba i Smetanu, Dvořáka, koho ještě?

Host (Dušan Kotlár): Cimbál je všeobecně považován za lidový nástroj, ale byly to právě cikánští muzikanti, kteří jej povznesli na koncertní podia. Oni hráli u dvoru. Pro ně bylo důležité vyhovět. A když byl u kurzu lehar, bohatý šlechtic si přál tu a tu melodii, co slyšel třeba včera v divadle, jeho nezajímalo, že je psána pro ohromný orchestr. On ji chtěl prostě slyšet. Já se nebráním jiným žánrům. Mým cílem je splnit poslání cimbálové muziky, pobavit lidi a přitom stejně jako dříve povznést tento žánr.

Moderátor (Vladimír Kroc): A není to trošku teď naopak, že vy se nesnažíte vyhovět, ale svým způsobem trošku vychováváte, že nabízíte, protože už, jak jsme řekli, ty kořeny tady alespoň v severních Čechách takové nejsou?

Host (Dušan Kotlár): Já vlastně chci vyhovět a zároveň jsem byl aktérem, kde jsem i vychovával. A zvláště na severu Čech, kde ta tradice tam nebyla. Takže třeba Kalman napsal, když se vrátím zpět, když se vlastně zamyslím, oni vlastně se mnou ty skladatelé souhlasí. Vždyť třeba Kalman napsal přímo cimbálový part do operety Hraběnka Marica.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy říkáte, skladatelé a autoři by s vámi jistě souhlasili. Jak s vámi souhlasí posluchači nebo jak posluchačům se líbí vaše podání Dvořáka a Verdiho? Nejsou překvapeni?

Host (Dušan Kotlár): Jsou určitě. Diví se, co se dá na ten cimbál zahrát. My hrajeme třeba Vltavu, a Vltava a cimbál? Každý se diví. A vidíte, jde to.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak se stalo, že si vás Dagmar Pecková pozvala, abyste jí zahráli na svatbě?

Host (Dušan Kotlár): V tisku byla recenze na náš koncert, kde byl zmíněný i náš repertoár. A protože nebyl jenom cimbálový, ten lidový, byl i vážný. Pozvala nás a samozřejmě si s námi za doprovodu i zazpívala.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaký to byl pro vás zážitek?

Host (Dušan Kotlár): Hrát na tak významné svatbě, to byla taková pocta pro nás. Atmosféra byla krásná, lidé se bavili.

Moderátor (Naděžda Hávová): Před časem si s vámi zazpíval i sólista opery Národního divadla v Praze Luděk Vele. Kde to bylo?

Host (Dušan Kotlár): Těch vystoupení s Luďkem Vele bylo v poslední době dost. Měli jsme samostatný koncert, na němž Luděk zpíval Janáčkové písně. Dále při vyhlašování osobnosti Liberecka, kde jsme jej doprovodili. Nedávno před Vánoci na Boučkově statku kousek od Liberce u Malé Skály, kde byl mimo jiné i přítomný prezident republiky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Také si s vámi zazpíval?

Host (Dušan Kotlár): Jenom poslouchal.

Moderátor (Naděžda Hávová): Povězte, může se hraním v cimbálové muzice vůbec uživit?

Host (Dušan Kotlár): Já bych to tak snad ani takhle nerozebíral. Každý z nás má svoje civilní zaměstnání a já jsem přesvědčen, že právě ten civil stmeluje kolektiv. Bavíme se i o něčem jiném než jenom o muzice. Žijeme vlastně každý běžným životem, i když ta muzika má pro nás velký význam.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jinými slovy, kdybyste byli profesionální muzikanti, nedělali nic jiného, než hráli v té cimbálovce, tak máte pocit, že třeba dříve nastala nějaká ponorková nemoc, jak se tomu říká?

Host (Dušan Kotlár): Já si myslím, že ne. Občas si vynadáme, ale ta nadávka je jenom pro dobro k věci, ale jinak si myslím, že ne.

Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme v úvodu řekli, že s cimbálovou jste projezdili téměř celý svět, vystupovali jste mimo jiné ve Španělsku, ve Francii, v Norsku a nebo třeba také v Jižní Koreji. Jak tam přijímali vaši hudbu?

Host (Dušan Kotlár): Já se přiznám, že housle a cimbálka mi otevřely brány do světa. Stejně jako ony pro nás, my jsme pro ně exotika. Oni vidí neznámý nástroj, cimbál, temperamentní projev, kroje, variace, repertoár. Já beru tyto cizince, posluchače jako výzvu, jestli obstojíme. Stává se nám velmi často, že se z obyčejné akce vyklube koncert. Ti lidé pokládají potom příbory a jenom poslouchají.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jsou třeba spontánní? Mě by zajímalo, jak v Jižní Koreji brali právě cimbál, jestli si dokáží s vámi něco zanotovat?

Host (Dušan Kotlár): Víte, že si zanotovali? Také chtěli: Zahrajte nám něco známého. Říkám: Zazpívejte, já vám to zahraji. Víte, co zazpívali? Známou píseň od Zimy, kdysi zpíval: Potkal jsem bílou vránu.... A já říkám: Už jsme doma. Takže vlastně to je korejská píseň, takže jsme jim vyhověli i tady.

Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme před Vánoci měli ve Dva na jednoho hosta, známou zpěvačku Idu Kellerovou a ta říkala, že muzika a hudba je v každém člověku, že každý člověk umí zpívat, i ten, který si myslí, že neumí. Co na to říkáte vy?

Host (Dušan Kotlár): V každém člověku je něco. Ten, kdo neumí zpívat, tak ho využiji úplně na něco jiného, a hlavně děti a mládež. Já si myslím, že v každém je něco, taková ta touha zpívat, i když neumíme zpívat, tak zpíváme s chutí třeba.

Moderátor (Vladimír Kroc): To bych řekl, že je zrovna náš případ, viď, Naďo? Trochu to připomíná francouzský film Slavíci v kleci, s chlapci z výchovného ústavu v Chrastavě jste založil kapelu. Dá se to považovat za něco na způsob hudební terapie?

Host (Dušan Kotlár): To bych řekl, že je terapie. Už jste někdy viděl mládež, aby dosáhla takové úrovně a mohla se prezentovat před publikem? Navíc aby s tím programem jezdila po základních školách, hrála vysokoškolským pedagogům, církevním hodnostářům? Oni jsou vlastně aktéry. Je to pro ně taková motivace a zároveň výchova. Prostřednictvím jim blízké kultury je motivují do zdravé společnosti.

Moderátor (Vladimír Kroc): To jsou samí kluci v té kapele?

Host (Dušan Kotlár): Ano, tam jsou chlapci, tam jsou děvčata.

Moderátor (Vladimír Kroc): A máte s nimi třeba nějaké problémy, že neposlouchají, zlobí?

Host (Dušan Kotlár): Oni se vlastně těší na toto vystoupení, oni si toho váží, takže proto i nezlobí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě mi povězte, bylo těžké získat si jejich důvěru?

Host (Dušan Kotlár): Romové, to je jejich muzika, zpěv, tanec. A když to je jejich, tak oni jsou i poslušní a věří mi, berou mě jako autoritu. Když se bavím o těch výchovných programech, já jsem vlastně už dávno objížděl školy s cimbálovou. Děti jsem vychovával ke vztahu k lidovým písním. Cimbál představoval jako koncertní nástroj.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak se vůbec ta kapela jmenuje?

Host (Dušan Kotlár): To je takový Sbor výchovného ústavu, kteří řídím.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Kotláre, vy jste také říkal, že se jim říká někdy Kotlárovci a nebo?

Host (Dušan Kotlár): Peldovci a Peldovci proto, protože Pelda je řiditel výzkumného ústavu v Chrastavě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste také autorem pohádkového muzikálu Tancující basa. Označil jste to za kulturně výchovní počin. Povězte nám, v čem tedy to spočívá?

Host (Dušan Kotlár): Kulturní vyspělost národa je velmi důležitá. Není to jenom gramotnost, jazyková a počítačová, ale slušnost, tolerance, dodržování pravidel, to všechno jsem vyžadoval. Navíc nechtěl jsem, aby účinkovat mohli jenom ti, co umí zpívat nebo hrát na hudební nástroj. Jiní tancovali nebo mluvili texty, ale věřím tomu, že v nich každopádně něco zůstalo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste autorem Libreta?

Host (Dušan Kotlár): Paní Lena Lacková napsala pohádku, já jsem si to přečetl a se vším všudy jsem to dal dohromady. Já jsem dal text, muziku, kostýmy, veškerou tu výpravu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak se vám daří na realizaci takového projektu shánět finance, asi to není zrovna levná záležitost?

Host (Dušan Kotlár): Je to těžký, ale přece je vidět, že společnost chce řešit tento problém. Mám možnost tímto poděkovat Ministerstvu kultury, Krajskému úřadu Liberec, statutárnímu městu Liberec, centrum Babylon, nadace Škola hrou za finanční pomoc, díky níž mohl být projekt uskutečněn. Vždyť právě když těmto dětem podáme pomocnou ruku, my to pocítíme, bude se nám lépe žít v budoucnu. I oni vnímají lásku, krásu, slušnost, jenom jim to někdy trvá dýl. Někdy je to skutečně za 5 minut 12, ale každý den napravený je výhra pro společnost.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je cítit z toho, co vyprávíte, že určitě vaše svěřence, jestli se to tak dá říci, to nadchlo, spolupráce na tom muzikálu. Jak ho přijímají diváci?

Host (Dušan Kotlár): Já si myslím, že ten ohlas byl dobrý a těší se na to.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Kotláre, co vás inspirovalo k pokusu přenést oslavy Svaté Sáry, patronky Romů, k nám a k organizaci Českoromské mše v Hejnicích?

Host (Dušan Kotlár): Je známá legenda o tom, proč vlastně Romka Sára je patronka Romů. Ona totiž pomohla v nouzi topícím se ženám. Romové ji uznávají jako jedinou svatou a každoročně ji oslavují, ale ne tady, ale ve Francii. A já jsem si říkal: Oslavovat mohou i o něco blíže, a to třeba v severočeských Hejnicích.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste se tedy pokusil založit tradici, to bylo poprvé ty oslavy?

Host (Dušan Kotlár): Ano, vlastně v minulém roce to bylo poprvé, letos to bylo podruhé a já věřím tomu, že to bude potřetí a po několikáté.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už víte termín oslav?

Host (Dušan Kotlár): Ano, 20. června.

Moderátor (Naděžda Hávová): Chystáte už čtvrtý ročník festivalu romské kultury. To je další z akcí tradiční, které připravujete?

Host (Dušan Kotlár): Já jsem vždycky nucen vzpomenout na ty ročníky minulé. Já jsem vlastně nechtěl, aby to byl klasický festival tance a zpěvu. Vždycky si říkám, že přece nejsme všichni stejní, že i Romové, kteří neumí zpívat, hrát nebo tancovat...

Moderátor (Vladimír Kroc): Počkejte, takoví jsou?

Host (Dušan Kotlár): No samozřejmě, každý to neumí. Kdyby třeba věděli o jiném využití, rádi by je zapojili, a tak v prvním ročníku jsem dával takové vsuvky, sportovní ukázky, rukodělné práce, druhý ročník byl ostřejší, tam tasili meče ve svém vystoupení šermíři a potom vstupní hala nabízela fota doktora Balvína ze života Romů a s cimbálku jsme nabídli takový průřez repertoárem a na závěr, to byla vlastně taková ochutnávka romské kuchyně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kde se ten festival romské kultury odehrává?

Host (Dušan Kotlár): Bylo to v Lidových sadech, letos by to mělo být opět v Babylonu v Liberci.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste také založil občanské sdružení nazvané Kulturní tradice. Co to je za sdružení a proč jste ho založil?

Host (Dušan Kotlár): Romská kultura bývá často předkládána z pohledu Čechů, ale to Romy neoslovuje až tak. Navíc to není doklad kultury, ta je o něčem jiném. Já mám takto možnost předat skutečně tu opravdovou podobu romské kultury jako Rom. Nesmí chybět muzika, ale také pravý humor.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem se chtěl ještě zeptat na to, když jsem v úvodu řekl, že vy jste byl nominován na osobnost Liberecka v kategorii umění a kultura. Jak to dopadlo?

Host (Dušan Kotlár): Samozřejmě jsem to nevyhrál. Já jsem to už někde říkal, že Romovi dát dneska hlas, to se jaksi dneska nenosí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Stále používáme politicky korektní označení Rom. Dotkne se vás, když zaslechnete slovo cikán?

Host (Dušan Kotlár): Pokud se budeme bavit právě o romském festivalu, je asi na místě použít to korektní slovo Rom a Romové. V běžném rozhovoru bych ale uvítal větší taktnost. Já vím, kdo jsem, a vím, kdo je on. A když se mě při stisku ruky zeptá, co je lepší říkat, jestli Rom nebo Cikán, pravý odborník ví, jaký termín kdy použít. Běžně stačí říct pouze jméno a příjmení.

Moderátor (Naděžda Hávová): Co je pro vás satisfakcí za vaši práci, pane Kotláre?

Host (Dušan Kotlár): Už to, že tady sedím, že slyším tóny muziky, které jsem dal život, že je cimbálka žádaná, že lidé se k nám vrací, odchází spokojeni. Čím dál častěji si nás zvou na koncerty a v souvislosti s romským festivalem je to skutečnost, že i Češi se přišli na festival podívat. Že chtějí ty Romy vidět i jinak, v krásném světle.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co zahrajeme na rozloučenou? Povězte to.

Host (Dušan Kotlár): Bude to východoslovanská píseň, lidová píseň Slašanské uličky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ještě nám povězte, co chystáte na letošní rok?

Host (Dušan Kotlár): Byl by hřích v pohádce a v Sáře nepokračovat. Děti se už těší, jak jsem říkal. Pro farníky je takové zpestření potom. Novinkou ale bude ve spolupráci se školským úřadem vlastně taková nabídka vzdělávacích oborů, kde si budou moci vybrat budoucí profesi, něco jako školský veletrh.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Kotláre, my vám přejeme, abyste měl hodně štěstí a úspěchů.

Host (Dušan Kotlár): Děkuji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mějte se hezky. Naším dnešním hostem byl pedagog, scénárista, režisér, muzikant, primáš cimbálové muziky Dušan Kotlár. Na shledanou.

Host (Dušan Kotlár): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.