Dům naděje v litevském Kaunasu. Japonský diplomat tu navzdory rozkazům zachraňoval Židy před nacisty
Když Sovětský svaz v červnu 1940 zahájil okupaci pobaltských států, v Litvě uvízly tisíce Židů, kteří tam uprchli před nacistickým terorem. Jejich šance na útěk z Evropy rychle slábly. Část uprchlíků ale našla pomoc na nečekaném místě. Japonský konzul Čiune Sugihara jim navzdory zákazu nadřízených úřadů vystavoval tranzitní víza. I proto se budově bývalého japonského konzulátu v Kaunasu dodnes říká Dům naděje.
„Čiune Sugihara pocházel z matčiny strany ze samurajského rodu a celý život se řídil hodnotami spjatými s touto tradicí. Například tím, že pokud je člověk v dobré, privilegované pozici a může být užitečný, měl by pomáhat ostatním. Proto se také v životě choval jinak, než japonská společnost očekávala,“ popisuje historik Linas Venclauskas.
Jsme v salonu, jehož expozice je věnovaná osobnímu a rodinnému životu Čiuna Sugihary. Dříve tu býval dětský pokoj, dnes připomíná útulný přijímací salonek s pianinem a fotografiemi na stěnách.
Sugiharův otec si přál, aby se jeho syn stal lékařem. Věřil, že mu takové povolání zajistí pohodlný život. „Ale Sugihara byl spíše humanitně zaměřený. Byl polyglotem. Mluvil šesti jazyky, včetně němčiny a ruštiny,“ dodává historik muzea, které sídlí v budově bývalého japonského konzulátu v Kaunasu.
Protože Sugihara nenásledoval vůli svého otce, musel se o sebe už od sedmnácti let starat sám. Vedl si ale dobře. Stal se součástí nové generace japonských diplomatů a v listopadu 1939 přijel do Litvy.
Diplomat, nebo špion?
„Nacistické Německo a Japonsko byly tehdy spojenci a jejich společným nepřítelem byl Sovětský svaz. Jenže Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt Ribbentrop-Molotov, což Japonsko znepokojilo. Sugihara sem tedy oficiálně přišel jako vicekonzul pro diplomatickou, ekonomickou a kulturní agendu. Jeho hlavním úkolem ale byla zpravodajská činnost. Litva tehdy byla neutrálním, nezávislým státem a on byl fakticky špion,“ vysvětluje Venclauskas.
Čtěte také
Připomíná, že v té době do Litvy utíkalo mnoho Židů, především z Německem okupovaného Polska. Země, jejímž hlavním městem byl tehdy Kaunas, pro ně představovala bezpečné útočiště, odkud se mohli pokusit dostat dál do světa.
Jejich situace se dramaticky změnila v červnu 1940, kdy Litvu obsadil Sovětský svaz. Moskva záhy nařídila uzavření zahraničních konzulátů. Právě v posledních týdnech před uzavřením úřadu začal Čiune Sugihara navzdory nesouhlasu japonské vlády vydávat uprchlíkům tranzitní víza.
Jeho žena Jukiko později pro Nadaci vizuální historie holokaustu vzpomínala, jak k domu, který sloužil jako rezidence i kancelář, denně přicházely stovky zoufalých lidí.
„Přicházely s nimi jejich malé děti. Lidé, kteří uprchli z Polska, místa pro ně nebezpečného, šli společně se svými dětmi dnem a nocí až na japonský konzulát a žádali o víza. Riskovali své životy, aby sem dorazili. Byli vyčerpaní, hladoví. Viděla jsem je z okna, a když mě viděli, spínali ruce, jako by se modlili. Bylo pro mě těžké se na to dívat.“
Sama tehdy pečovala o miminko a další dvě starší děti.
Sugihara poslal do Tokia několik telegramů, v nichž popisoval situaci uprchlíků a žádal o povolení vydávat víza. Ministerstvo zahraničí ale jeho žádosti zamítalo. Rozhodl se proto jednat na vlastní pěst.
„Držitelé byli uprchlíci, kteří pocházeli nejen z Litvy. Často přicházeli z Polska. A většinou měli židovské kořeny. Prakticky jedinou cestou, jak je dostat ze Sovětským svazem okupované Litvy, bylo dát jim tranzitní vízum,“ líčí Linas Venclauskas.
Cesta vedla přes Sibiř
K získání tranzitního víza bylo potřeba doložit, že žadatel může vstoupit do cílové země a má dostatek prostředků na cestu. Sugihara ale finanční podmínku přehlížel. Pomoc navíc našel u nizozemského honorárního konzula Jana Zwartendijka, který vydával víza do nizozemských kolonií v Karibiku, například do Surinamu nebo na Curaçao.
Čtěte také
Do kolonií v Karibiku ale nakonec zamířil jen málokdo. Uprchlíci většinou cestovali přes Sovětský svaz po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud lodí do Japonska. Někteří tam zůstali, jiní pokračovali například do Spojených států nebo Palestiny.
Kolik víz Sugihara sám nebo s pomocí dalších zaměstnanců vystavil, není přesně známo. Mnoho dokumentů se nedochovalo. Rekonstrukcí se podařilo sestavit seznam s více než dvěma tisíci jmény. Podle některých odhadů ale Sugihara pomohl zachránit až šest tisíc lidí.
Kopií zrekonstruovaného seznamu listuje i historik Linas Venclauskas. Společně v něm hledáme československé stopy. Konzulátem v Kaunasu totiž prošlo také několik Židů z Československa.
Muzeum dnes přibližuje osudy některých držitelů víz i jejich cestu přes Sovětský svaz. Připomíná také německý útok na Sovětský svaz v roce 1941 a následné pronásledování a vraždění Židů v Litvě. Vystavuje dochované dokumenty, deníky a seznamy, které svědčí o mimořádné obětavosti zaměstnanců japonského a nizozemského konzulátu.
Hrdina, kterého vlast neuznávala
„Rozhodl se pomoci mnoha lidem, ale pro Japonsko dlouho nebyl hrdinou. Po druhé světové válce žil opravdu bídný život, protože se vzepřel japonskému právu a Japonsko ho za to potrestalo,“ vypráví Japonka Harumi, která Sugiharův dům navštívila během své cesty po Litvě.
Čtěte také
Po uzavření konzulátu v Kaunasu zamířil Čiune Sugihara do Kaliningradu a později do Bukurešti. Po válce se vrátil do Japonska, kde byl za neposlušnost propuštěn z diplomatických služeb.
Rehabilitace se dočkal nejprve v Izraeli. V roce 1984 mu památník Jad Vašem udělil titul Spravedlivý mezi národy, jako jedinému Japonci. Kvůli zdravotnímu stavu ale nemohl vyznamenání osobně převzít, a zastoupila ho proto manželka Jukiko.
Sugihara zemřel v roce 1986. V rodném Japonsku se mu širšího uznání dostalo až po smrti.
„Mnoho Japonců dnes pana Sugiharu respektuje. Mně návštěvu jeho domu doporučila kamarádka, která tu už byla. Každý Japonec by měl jednou za život jeho dům navštívit,“ dodává Harumi.
Z konzulátu Dům naděje
Muzeum v prostorách bývalého konzulátu v Kaunasu připomíná příběh odvážného diplomata už 26 let. Zpočátku zabíralo jen pár místností, jak vzpomíná zástupce ředitele Sugiharova muzea Ramunas Janulaitis.
„Ve zbytku budovy byly byty, obydlené ještě ze sovětské doby. Budovu jsme kompletně převzali až v roce 2016. Začínali jsme od nuly. V roce 2000 jsme neměli nic, žádné fotografie, žádné hmotné prameny. Náš historik Linas Venclauskas vypátral značnou část toho, co tu dnes máme. A o scénografii naší expozice se postarala britská umělkyně Jenny Kagan,“ vzpomíná Janulaitis.
Mohlo by vás zajímat
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
‚První tři na pásce.‘ STAN chce vládnout hlavnímu městu bez Pirátů, tedy se Spolu a Prahou sobě
-
O vztahu ředitele Nvidie s čínskou špionkou nevíme všechno, říká Jonáš. Situace je podle něj vážná
-
Děti se vrátily do školky, kterou trápil chemický zápach. Kopřivnice bude vymáhat sanační náklady
-
Návrh zákona o referendu má šanci projít Sněmovnou. Spoléháme na Piráty, říká Libor Vondráček









