Duchovní rozcvička Jiřího Macháčka

Pokud se propásne tento okamžik ranní brzdy, jak já tomu říkám, a já udělám nějaký pohyb nebo snad dokonce, že rovnou vstanu, mohu se ten den s duchovní rozcvičkou rovnou rozloučit.

Tedy začínám tím, že ležím. Ležím a nedělám nic. Čekám, co přijde. Co přinese okamžik. A tady to začíná. Okamžik nula, jak tomu odborně říkám, je také okamžikem rekognoskace terénu, ve kterém se člověk probudil. Sem patří sčítání osob, které jsou už vzhůru. A zde bych rád upozornil, že nejde o žádnou matematickou exhibici, ale pouhé zhodnocení, jsem-li sám, či jsou-li okolo mne lidé schopní vytvořit snídani. Ostatní nepočítám.

Tento okamžik, nebo chcete-li tato část duchovní rozcvičky, trvá asi tak do 1 minuty. Pak následuje okamžik vyčkávání. Zde se duchovně zaobírám otázkou, bude-li, či nebude-li mi donesena snídaně do postele. Okamžik vyčkávání trvá tak 5 až 15 minut a je ukončen tím, že mě někdo donáší snídani do postele. Stane-li se tak, tak se mohu spolehnout, že se blíží konec mé duchovní rozcvičky, neboť následuje okamžik žraní, žraní v posteli.

Žraní v posteli je blahodárným úkonem, ale zároveň spolehlivým zabijákem duchovního cvičení - toto mějme na paměti. Tady je otázkou, zda pozorování rozpouštějícího se cukru v čaji před žraním, bychom vlastně neměli považovat za vrchol duchovní rozcvičky. Já říkám: ano, ale nemusí být to pravidlem.

Pojďme ale k okamžiku tři. Jak vypadá okamžik tři, v případě, že mi nikdo snídani do postele nepřinese? V takovém případě nazývám okamžik tři okamžikem smutku. A upadám opět do spánku, který se v tuto chvíli stává spánkem protestním, čímž duchovní rozcvička rovněž končí.

No, anebo seberu dostatek sil k poslednímu duchovnímu cviku a tím je okamžik překlenutí. A tady rozcvička už vrcholí uvědomovacím cvikem, který posiluje pocit, že na světě jsou věci, se kterými se - holt budu muset naučit žít!