Důchodci v České republice a ve světě

Kalvach: Myslím si, že stáří je svízelné životní období, těžší než ta období ostatní, má své velké vývojové úkoly a vyžaduje velkou statečnost. Na řadě seniorů obdivuji právě srdnatost s jakou právě problémy a těžkosti zvládají. Také se domnívám, že smutné a těžké by být nemuselo.

To je asi velice individuální - prožitek jakékoli etapy života, nejen té seniorské. To je sice pravda, ale přeci jenom jsme požádali doktora Kalvacha o takový univerzální náhled.

Kalvach: Stáří by nemělo být o prázdnotě, opuštěnosti, největší problémy přicházejí se vznikem pocitu bezcenné přítěže, že došlo ke konci jejich životního příběhu. Formulují to třeba větou - to už nejsem já, dříve to bylo se mnou o mnoho lepší. To je ale v životě normální, platí to v mladém i vyšším věku, každý může mluvit o tom, jak ve 25 letech rychle utíkal. Není ale změna v lidské a osobnostní kontinuitě. Běhám pomaleji, ale stále jsem to já.

Zajímalo nás také, jak mnoho člověk může svojí vlastní vnitřní silou či postojem ovlivnit, jak jeho stáří vypadá, aby to byl pořád on a nakolik hrají roli vnější vlivy. Gerotnolog Zdeňek Kalvach k tomu říká.

Kalvach: Netroufnu říci procenta, ale obě složky jsou velmi závažné a důležité pro každého starého člověka. Tlak, který společnost vědomě či nevědomě na staré a ohrožené lidi vyvíjí je dost velký. Někdy je to vědomé, můžeme mluvit o diskriminaci, segregaci, ubližování starým lidem a tam by si společnost měla vytvořit limity a kontrolní mechanizmy, aby vědomě neškodila. Někdy je to nevědomé a měli bychom se snažit o vlastní vzdělání a kultivaci, abychom nebyli zlí k lidem, kterých se to pak velmi dotýká.

A ti samotní lidé - co mohou ze sebe dát, jakou roli hraje jejich vnitřní postoj?

Jedním slovem- velkou. Absolutní.

Kalvach: Tam je to o náročnosti k sobě, vytrvalosti, zodpovědnosti a náročnosti za sebe, , abychom se udrželi v jistotě a chování, že stále jsem to já.