Dominik Lang probudil na bienále v Benátkách své Spící město
Pro veřejnost se už zítra otevře mezinárodní přehlídka moderního umění – benátské bienále. Českou republiku mezi bezmála 90 zeměmi zastupuje 31letý Dominik Lang. O to, kdo bude naši zemi v Benátkách reprezentovat, se však vedl spor. Na jedné straně stála odborná komise, na druhé tehdejší šéf Národní galerie Milan Knížák, kterému se dílo nelíbilo. Proč? A jak zatím Langovu práci ve městě na laguně přijali?
Právě se nacházíme v československém pavilónu na bienále, kde jen před malou chvílí Dominik Lang zahájil expozici. Existovalo by vlastně Spící město bez benátského bienále?
„Asi ne,“ soudí Dominik Lang o expozici. „Možnost přihlásit se s nějakým projektem do výběrového řízení pro benátské bienále byla výzvou, proč vůbec hlouběji přemýšlet o tématu, které jsem zpracovával. Až v souvislosti s kontextem velké mezinárodní přehlídky, s kontextem samotného pavilónu, jeho architektury a s kontextem mé situace, tedy toho, že jsem pracoval se starými sochami nebo s kolegou a zároveň otcem Jiřím Langem, to vše se tady propojilo a ujasnilo.“
Dominik Lang oprášil sochy svého zesnulého otce Jiřího, některé z nich upravil a umístil do jiného kontextu. A jak sám říká, skrze otcovy sochy nahlíží na vlastní minulost a zároveň vytváří portrét určité kolektivní paměti.
Cesta tohoto mladého českého umělce na jednu z největších světových přehlídek moderního umění určitě nebyla jednoduchá. To mi potvrzuje i Pavel Piekar, který tady na expozici za Národní galerii dohlíží přibližně deset let. Z kolika uchazečů se vlastně vybíralo?
„Dominik Lang byl až ve druhém kole. Z prvního kola se vybraly tři projekty a k tomu se přidalo dalších třicet nových projektů,“ dozvídám se.
V cestě expozice na bienále stál Milan Knížák
To však nebyla jediná překážka. Tou hlavní byl dnes už bývalý šéf Národní galerie Milan Knížák, který podle některých zdrojů nejevil o československý pavilón v Benátkách valný zájem. Spor se dostal tak daleko, že patronát nad českou účastí převzalo samo ministerstvo kultury. Proč vlastně loni problém vznikl? ptám se Milana Knížáka.
„Existoval mediální tlak na to, aby se někteří lidé stali členy komise. My jsme jim laskavě vyhověli a komise vybrala dva projekty. Projekty jsme si prostudovali, já jsem se radil ještě s Moderní sbírkou a fakt je ten, že mně i ostatním lidem ze sbírky připadalo, že projekt Dominika Langa je těžko srozumitelný na mezinárodní scéně. Ten druhý byl na podobné téma, také se zabýval totalitou, ale měl tam víc výtvarných projevů,“ vysvětluje bývalý šéf Národní galerie.
Sám Dominik Lang o své expozici říká, že by se měl divák ocitnout v prostoru mimo čas, kde se rozpadající exponáty mísí s novými v jeden kompaktní, přesto nestálý celek.
Yvone Ferencová, kurátorka, která na Spícím městě s autorem spolupracovala, strach z nepochopení díla nemá: „Myslím si, že obavy nejsou vůbec namístě. Přestože návodů zas až tolik není – vlastně jenom krátký text, Dominikova citace, ony skládačky a k nahlédnutí katalog – tak se návštěvníci orientují velice dobře.“
Dokládají to i první reakce na expozici, které jsou vesměs kladné. „I když nevím vše o této práci, o sochách jeho otce, i tak mi přijde tato práce zajímavá,“ hodnotí dílo Dominika Langa jedna z návštěvnic české expozice na bienále. A další přidává, že se jí dílo líbí.
Jestli tomu bude na bienále i nadále, ukážou následující týdny a měsíce.
