Dominik Duka: Péče o vlastní řeč je úkolem každého, kdo mluví a myslí
Neochota domluvit se a malá schopnost naslouchat druhým – to jsou silné vjemy, které na počátku roku zaznamenává Dominik Duka, arcibiskup pražský. A podotýká, že svými životy jsme svázáni s dějinami více, než si myslíme. Jaké souvislosti má na mysli, se dozvíte v jeho nedělní glose na Radiožurnálu.
Vánoční atmosféra, v níž jsme k sobě ohleduplnější a vstřícnější, velmi rychle pominula. Přiznám se, že mým přáním by bylo, aby trvala co nejdéle. Člověk se musí na svět kolem sebe dívat sice s nadějí, přesto však realisticky. Proto mě mrzí, že první předzvěstí tohoto roku jako by byla neochota se domluvit a malá schopnost naslouchat argumentům druhých.
Všichni se obáváme, abychom se neocitli na nakloněné rovině vedoucí k většímu narušení sociálního smíru, ke zničení křehké rovnováhy posledních let. Svými individuálními životy jsme svázáni s dějinami více než myslíme. Mnoho záleží opravdu na každém z nás. Velmi dobře je to vidět na osudu velkého mistra poezie Jaroslava Seiferta.
Z dávných let zaznívají i do dnešní situace jeho slova o tom, že mezi všemi krásami světa patří pro něj jedno z nejpřednějších míst Praze. Té Praze, do níž jsem v uplynulém roce přišel i já sám. Vytanul mi v tu chvíli na mysli básník opěvující její krásy, jediný náš autor poctěný Nobelovou cenou za literaturu. Od jeho úmrtí uplyne 10. ledna pětadvacet let.
Díky svému proletářskému dětství měl porozumění pro všechny umlčované, odstrkované, strádající. Jim zpíval o naději, jejíž šlépěj objevil za války na prahu svatovítské katedrály. Jejich smutek vyjádřil při úmrtí prezidenta Masaryka, jejich nadšení z osvobození vyslovil ve svých zpěvných verších. Jeho život byl obrazem celého dvacátého století. Přestože umlčovaný, nemlčel ani jako starý muž, signatář Charty 77. A tento sociálně cítící intelektuál má nepochybně co říci i dnes.
Vedle soucitu se strádajícími a chvalozpěvů Praze je tu i cit pro jazyk, který byl básníkovou další velkou láskou. Možná bychom vedle připomínky velkého básníka měli udělat to, o čem mluví Bible. Ujímat se vdov a sirotků. Po jeho odchodu jako by ovdověla Praha a osiřel český jazyk.
Měli bychom tedy více pečovat o starobylou narušenou krásu našeho hlavního města, o jeho čistotu v každém smyslu toho slova a měli bychom se starat o růst naší mateřštiny. Je to řeč, v níž k nám mluvil člověk nejbližší, naše maminka. Zaslouží, aby rostla, byla vzdělávána a nezchudla na několik málo výrazů. Není jistě každý mistrem slova či básníkem, ale péče o vlastní řeč je úkolem každého, kdo mluví a myslí.
