Dominik Duka o křížových cestách: Kříž nese ty, kdo jej nesou

Putujeme-li krajinou naší vlasti, setkáváme se často s božími muky a také ovšem s takzvanými křížovými cestami umístěnými na úpatí kopců při cestě k nějakému známému poutnímu místu. Mnohé z nich jsou v dosti zuboženém stavu, ale část už povstává z ruin a opět krásně lemuje cestu našich poutí.

Kdysi se putovávalo i za pokáním do velkých míst významných pro život křesťana: do Říma, do Jeruzaléma, do Santiaga de Compostela. Všichni máme v živé paměti popis poutí v Babičce od Boženy Němcové, kdy se putovávalo do Vambeřic.

Na takové pouti se nejen zpívalo nebo modlilo, ale poznávali se tam a seznamovali lidé, kteří by se jinak těžko setkali. Možná i proto je dnes taková obliba a nadšení pro pouť do Santiaga. Při dlouhém putování se člověk zamyslí v klidu nad životem, setkává se s lidmi i Bohem.

Čtěte také

Mnohé křížové cesty mají i své zvláštnosti. Třeba ta v Římě je koncipovaná a postavená na stejných výškových kótách a nedaleko Prahy je obnovovaná křížová cesta do Hájku. Zvláštní moderní křížové cesty máme například na Lhotce nebo ve východočeském Kuksu.

Co člověka vedlo k účasti na takové křížové cestě? První křížovou cestu vymysleli dominikáni, na což jsem jako dominikán patřičně hrdý. Od nás ji převzali strážci Svaté země – bratři františkáni. Motivem poutníků byla myšlenka jít a být u toho. Především však šlo o připomínku té první cesty kříže, který nesl Ježíš klesající pod jeho tíhou, opovrhovaný davem a přece se setkávající s Veronikou a nejbližšími přáteli u jeho paty.

Z tohoto pohledu nám nepřipadne absurdní nápis na kostele na pražských Příkopech: Ave crux, spes unica, tedy Buď zdráv, kříži, naše jediná naděje. Kříž totiž nese ty, kdo jej nesou.