Dominik Duka: Katolická církev stála ve 20. století na straně svobody

Podle starobylé tradice, poté, co jsem se stal kardinálem, byl mi v Římě „přidělen“ jeden z kostelů. Kardinálové jako rádci papeže totiž měli spravovat vždy některou z římských farností. Slavnost Ježíše Krista Krále jsem tedy strávil se svými římskými farníky. Kostel svatých Marcellina a Petra jsem symbolicky převzal a poznal se s místní komunitou.

Možná je dobré připomenout, že zmíněný svátek v církvi ustanovil papež Pius XI. v době, kdy po ukončení první světové války z dějin odešli císaři, carové i sultáni. Mocenské vakuum obsadily ideologie komunismu, fašismu a nacismu. Právě Pius XI. svými encyklikami varoval před těmito totalitami.

Ještě za jedno jsme papeži Piovi XI. vděčni: jeho nuncius Xaviero Ritter zůstává v Římě na protest proti mnichovskému diktátu a okupaci naší vlasti. To byl postoj, který nám na mezinárodním poli velmi pomohl, zatímco leckteré jiné mocnosti měly s postojem k mnichovskému diktátu a s jeho odmítnutím letité potíže.

Církev tedy stála na straně svobody, proti hnědé i rudé totalitě. V době nejkrutější okupace naší vlasti volal na vlnách londýnského rozhlasu ministr zahraničí Jan Masaryk heslo svého otce: „Ježíš, ne césar!“

Díky zvláštním souvislostem jsem mohl zahájit římskou výstavu na papežské univerzitě sv. Kříže – výstavu o pronásledování církve v době komunismu. Na této výstavě je možnost setkat se i s osudy mého předchůdce kardinála Josefa Berana, který po několikaleté perzekuci ve vlasti dožil svůj život v Římě jako vyhnanec v české koleji Nepomucenum.

Z vlasti kardinála Berana, z Čech a přímo z Prahy jsem pak mohl předat – v nadsázce řečeno – světově nejznámějšího českého světce, Pražské Jezulátko. Slavnost Krista Krále, který je Božím Synem, dnes dostává nový rozměr: jeho království je královstvím lásky. Vstup je volný pro každého. Jen má osvědčit schopnost lidského srdce milovat, být druhému bratrem nebo sestrou a být schopen i největšího důkazu lásky – obětovat život za své přátele.