Dojídejte. Zbytky na vašem talíři možná někdo zaplatil životem

12. říjen 2019
Glosa Pavla Maurera

Kolik jídla, které si koupíte, skončí nakonec v odpadkovém koši? Zpracovat potraviny, jak se říká, od ocasu až po hlavu, už jsme dávno zapomněli. A plýtvají také lidé v restauracích. Své o tom ví i odborník na gastronomii Pavel Maurer.

Včera jsem jedl stoprocentního bizona. Nikdy jsem to zvíře neviděl živé na vlastní oči. Moje úplně první vzpomínky na chlupatého bizona pocházejí z dětských indiánek, kde kraloval Vinnetou, náčelník Apačů, a Old Shatterhand, bílý muž, na divokém Západě proslulý jako silák, jehož rána pěstí srazila k zemi prakticky každého protivníka. Bůh ví, že možná i nějakého slabšího bizona.

Pierre Brice a Lex Barker ve filmu Vinnetou - Rudý gentleman

Pamatuji si pasáže, v nichž bezpočetná stáda bizonů pádí neuvěřitelně rychle prérií a přitom je – jen tak pro zábavu – střílejí zlí kovbojové osidlující nový kontinent. Indiáni se na ně pochopitelně zlobí. Nejen proto, že jim přistěhovalci neboli bledé tváře kradou půdu, ale poněvadž zabíjejí, ne aby zahnali hlad, jak káže zákon přírody. Pobíjejí tato nádherná obrovská zvířata pouze pro svou hloupou kratochvíli.

Nedojedl jsem…

Abych řekl pravdu, tak se mi vlastně udělalo trochu špatně, když jsem kousal maso biologicky velmi kvalitního amerického bizona a vzpomněl si na tuto scénu. Nedojedl jsem, což není správné, protože kvůli mému zbytku na talíři to zvíře vlastně umřelo zbytečně. Když totiž nedojíme svou porci na talíři, plýtváme a mrháme.

Když bizon padne v prérii přirozeně zakousnut nějakou šelmou, tak jej nejspíš ohlodají hyeny a šakalové, pak přiletí supi, menší ptáci si též něco urvou a poslední zbytky zpracují různí broučci a červíci. Z mrtvého bizona zůstane jen krásně vyleštěná bílá kostra. Tak je to na světě zařízeno přírodou.

Od rypáčku po ocásek

Pastorální idilka v Rožnově u Slavonic je kombinací divokého západu Spojených států amerických a malebného jihu Čech

Jenže ve chvíli, kdy do tohoto přirozeného cyklu vstoupí nečekaně pán tvorstva, tedy člověk, vše začne okamžitě haprovat. A jde to prakticky od desíti k pěti! My totiž pořád ještě neumíme ekonomicky využívat všechno, co nám příroda nabízí.

Zpracovat zvíře kompletně „od rypáčku po ocásek“ se učíme dost pomalu a řekl bych, že spíše plýtváme, než šetříme. Nechci malovat čerta na zeď, ale je dost pravděpodobné, že nám tahle marnotratnost moc dlouho nevydrží.

Kdy zase dojde na bizony?

Přiznávám, že jsem bizona, byť ekologicky krmeného a po trávě běhajícího, nakonec nedojedl. Vím, že jsem udělal chybu, ale při těch chmurných myšlenkách o plýtvání potravinami jsem najednou nemohl.

Snad se moje nálada zlepší, až bizoni zase budou k mání. Ovšem pouze tehdy, až to bude opravdu nezbytně třeba.

autoři: Pavel Maurer , and
Spustit audio

Související