Doba strávená u obrazovek se propisuje do vývoje mozku. Více než pět hodin ho ničí, upozorňuje dětský neurolog Vladimír Komárek

Je dětská neurologie něčím zvláštní?

Určitě. Někdy tím zlobím kolegy neurology, že říkám: „Ta vaše epileptologie je taková černobílá.“ Dětská epileptologie je neuvěřitelně pestrá, protože máme asi 35 syndromů, které jsou věkově vázané a jinak to vypadá u novorozence, jinak u školáka, jinak u dospívajícího. Je to dané tím, že mozek se od narození až skoro do 30 let dramaticky vyvíjí a proměňuje a tím pádem je stejná nemoc jiná u batolete a jiná u školáka.

V letech 1991 až 2016 jste vedl Kliniku dětské neurologie v Motole. Když srovnáte možnosti diagnostiky a léčby epilepsie na vašich úplných začátcích s těmi dnešními, v čem je největší skok?

Čtěte také

Nástroje umělé inteligence využívá přes 60 procent českých nemocnic. Patříme ke špičce, říká neurolog Ondřej Volný

Ten skok je obrovský. Na konci 80. let, začátkem 90. let jsme měli k dispozici EEG, které mělo sice osm kanálů, ale z toho fungovaly tak čtyři. Nevím, kde soudruzi v NDR udělali chybičku, ve světě už se běžně točilo na 16kanálových přístrojích. Dneska už máme dokonce takové velmi denzní EEG s 256 kanály, kde ten mozek můžeme mapovat velice přesně.

To, co se neuvěřitelně změnilo, byly zobrazovací metody. Neměli jsme CT, neměli jsme rezonanci. Teprve magnetická rezonance dneska dokáže odhalit nepatrné změny struktury mozku, které můžou za epilepsii. A když se nám tuto strukturu podaří odstranit, pacient je bez léků, bez záchvatů a má téměř normální život.

Takže dva největší rozdíly byly kompletní modernizace monitorování EEG, video-EEG, kdy nám to ukazuje, jak vypadá epileptický záchvat toho kterého pacienta, a zároveň vidíme, co se v tom mozku odehrává. Nakonec za toto vždycky čas od času poděkuji všem, kteří se složili v rámci adventního koncertu někdy v roce 1992. Mohli jsme si za dva miliony koupit první video-EEG na východ od železné opony.

Zázrak genové terapie

Vychází kniha O mozku, životě a zázracích. Co pro vás, vědce a lékaře, znamená slovo zázrak?

Není to nic nadpřirozeného, ale zázrak si ještě pamatuji z medicíny. V prvním ročníku – to byl nějaký rok 1967, 1968 – byla genetika téměř zakázaná, protože sovětští vědci řekli, že geny nejsou. Jako pomvěd na biologii s profesorem Seklou, který u nás tu genetiku vedl, jsem vystřihoval chromozomy podle mikroskopu, co jsme nafotili, a lepili jsme takový ten karyotyp.

No a dneska máme k dispozici celogenomové sekvenování, kdy se v podstatě během týdne můžeme dozvědět všechno o všech genech, které v hlavě máme. A jeden z největších zázraků je genová terapie. To jsme si nikdy nedovedli představit.

To znamená, že medicíně je zázrak něco, co jsme si řekli, že se nikdy nemůže podařit. Protože geny jsme sice znali, ale nevěděli jsme, že je bude možné opravovat. Ten zázrak se stal před několika lety zásluhou paní docentky Jany Haberlové z naší kliniky.

U dětí, které umíraly v prvním roce života na spinální svalovou atrofii, kdy přestanou fungovat přední rohy míšní a ty děti ochrnou a nemůžou dýchat, je dneska screening, dá se to zjistit hned v novorozeneckém věku. Gen se dá opravit a dítě se normálně vyvíjí. To je jeden z největších zázraků.

Vždycky, když si říkáme, že jsme něco pochopili, tak naopak zjistíme, že toho víme ještě míň.

Kolik toho víme o mozku, respektive co všechno o něm ještě nevíme?

Je to asi podobné jako se zkoumáním vesmíru. Vždycky, když si říkáme, že jsme něco pochopili, dostali jsme se někam dál a že už víme skoro všechno, tak naopak zjistíme, že toho víme ještě míň. Uvědomujeme si obtížnou dostupnost pochopení celého vesmíru, který se zdá nekonečný. A komplexita mozku je obrovská. Takže nám v posledních letech, budu o tom zrovna příští týden přednášet psychiatrům, pomohlo to, že dokážeme definovat v mozku sítě, mozkové konektomy.

Čtěte také

Každý z nás má v sobě svého lékaře. Jen se ho musíme naučit slyšet, říká Kristina Höschlová. V nové knize radí, jak naslouchat vlastnímu tělu a mysli

Jsou tam tři základní mozkové sítě. Defaultní, to znamená když jsme v klidu, ve chvílích slastného nicnedělání, pak je tam exekutivní síť, která nás nutí k tomu, že něco děláme, jsme akční. A mezi tím je salienční síť, která skenuje jinakost. A jakmile se někde něco šustne, buď v zevním prostředí, nebo vnitřním prostředí, ta salienční síť vnímá limbický systém, vnitřní pocity a to, co se děje okolo nás, a přepíná.

A je hrozně zajímavé, že u pacientů, jako jsou lidé s autismem nebo s ADHD nebo závislí na počítačích nebo drogách, je ta rovnováha vychýlená spíš k vnitřní síti a je velice těžké ty lidi, kteří to mají takto nastavené, vyburcovat k tomu, aby něco dělali se sebou a se světem. Neuropsychiatrie a psychobiologie nám hodně pomáhá pochopit, co se asi v tom mozku odehrává.

A jedna z nejzajímavějších mozkových sítí je „rich hub club“, síť uzlů bohatých na konexe. Jestliže má uzel víc jak 15 spojení, tak skutečně patří mezi boháče. Tyto sítě jsou propojeny tak, jako jsou propojené letecké sítě – někde jsou jenom letiště, kde se nepřestupuje, a pak jsou klíčová letiště, která jsou těmi uzly. A podobně je to v mozku. To je ta základní síť udržující proud myšlení a vědomí.

Obrazovky a vývoj mozku

Jak moc ovlivňuje dozrávání dětského mozku současný digitální svět? Pozorujete u generací dětí s ADHD nebo autismem jiné vzorce chování než na začátku své kariéry? 

Čtěte také

Digitální detox? Nemusíte hned mazat sociální sítě, spíš se zamyslet, kde je používáte, radí lektor

Bohužel doba strávená u obrazovek, ať jsou to mobily, tablety nebo počítače, se skutečně negativně propisuje do vývoje mozku. Teď mluvím o dětech původně zdravých, kterým skutečně víc jak pětihodinová doba strávená u počítačů mozek v podstatě ničí.

V tomto musím souhlasit i s Martinem Janem Stránským, který napsal knihu Vzestup a pád lidské mysli a hodně o tom mluví. Existují velké americké studie a ukazuje se, že dětské mozky se proměňují. Dokonce i u zdravých dětí. Pokud předškoláci tráví příliš času s počítači, s obrazovkami, můžou se chovat až autisticky a pochopitelně to může zhoršovat symptomatologie ADHD nebo autistů.

Co Vladimíra Komárka přivedlo k medicíně? Máme podle něj svobodnou vůli, nebo jsme determinováni chemickými reakcemi v mozku? A jak moc se v průběhu jeho kariéry proměnilo vnímání epilepsie ve společnosti? Poslechněte si celý rozhovor.