Do ústavu nepůjdou, chci vybudovat chráněné bydlení, plánuje pěstounka dětí s Downovým syndromem

Děti s Downovým syndromem nebývají první volbou, když někdo přijde do kojeneckého ústavu pro děťátko. Co vás k tomu vedlo?

Čtěte také

Domácí péče o blízké je náročná. Když se zátěž rozloží mezi několik lidí, je to snazší, říká terapeutka

Dovolená v roce 2003. Jako skupina rodin s malými dětmi jsme byli na dovolené na tábořišti v chatkách, a tenkrát tam byly i holky z dětského domova. Úplně se na nás nalepily a chtěly nám vozit naše miminka. To bylo pro mě první uvědomění si, že tady jsou děti, které nemají rodiče. A jako když se skládá mozaika, tohle byl ten první kamínek.

O pár let později se do našeho sousedství přistěhovala rodina, měli už několik svých biologických dětí a čerstvě dvouletou holčičku v pěstounské péči. Pro mě to byla taková výzva, začala jsem si pokládat otázku, proč bych nemohla přijmout také dítě do pěstounské péče. Své děti jsem měla později, ale zalíbila se mi velká rodina. A protože mi pak bylo přes čtyřicet, pěstounství byla lepší volba. Tak jsme se s manželem tenkrát stali pěstouny.

Děti s lehkou retardací jste poznala, když jste pracovala v ústavu sociální péče?

Měla jsem zkušenost z ústavu, ale nebyla jsme vystudovaný pedagog nebo zdravotní sestra. V životě se řídím intuicí a k dětem s Downovým syndromem mě to táhlo, prostě mě zajímaly, těžko to vysvětlit, ale ráda jsem s nimi byla. Mají v sobě něco moc hezkého, mají radost, nejsou záludné, svět mají takový jednodušší, uvnitř jsou děti a život je s nimi mnohem jednodušší.

Do pěstounské péče jste si vzali Davídka, pak jste se vrátila pro Míšu…

Ano, vrátila jsem se pro Míšu, protože jsem neměla klid, věděla jsem, že tam Michalka je. Bylo to šílené, měla jsem čtyři děti, Davídkovi byl rok a byla s ním docela práce. Měla jsem představu, že děti s Downovým syndromem jsou klidné, ale to Davídek opravdu nebyl. Když dětem táhne třetí rok, z kojeneckého ústavu jdou někam dál, a Michalka by pravděpodobně šla do ústavu sociální péče. Tak jsme se pro ni vrátili.

Ale jednoduché to asi nebylo?

Čtěte také

Raná péče se v Česku dostane pouze k třetině z těch, kdo na ni mají nárok, upozorňuje Jitka Barlová

Přivezli jsme si dvou a půl letou holčičku, která neznala nic jiného než kojenecký ústav, svoji postýlku, nějaké prostory, skupinu dětí. A my jsme ji přestěhovali k nám a najednou bylo všechno jinak, byla vyděšená. Byla jako zvíře, bála se, řvala, mračila se na nás, nekomunikovala, dokonce pokousala naši dceru. Ty začátky byly šílené…

Pak se to ale začalo lámat, věděla jsem, že musím vydržet, naštěstí po měsíci a půl se Michalka zklidnila a začala se i trošku usmívat, začalo to být fajn.

Co vlastně změní dítě s Downovým syndromem?

Myslím, že cítila přijetí. V naší rodině měla spoustu podnětů, v kojeneckém ústavě jenom koukala z okna. Když jsme si ji brali, byla jí dva a půl, měla plíny a jediný slovo, které řekla, bylo auto. A u nás okolo ní se najednou pořád něco hemžilo, něco se dělo, měli jsme o ni zájem, asi zjistila, že ji nic zlého nehrozí a že nám může věřit.

Jak se dostal David po bok Ani Geislerové do filmu?

Je to rok a půl, co moje nejstarší dcera Anežka přišla domů rozzářená a říkala: „Četla jsem inzerát, hledá se chlapec s mentální retardací do filmu!“. A protože Anežka je žena činu, natočila s Davidem video a poslala na casting. A oni si nás pozvali. Casting trval rok, protože paní režisérka pečlivě vybírala, a nakonec zbyl náš Davídek. Takže stane po boku Ani Geislerové, teď se to připravuje, má zkoušky a někdy v červnu bude první natáčecí cyklus. David tam bude hrát mentálně retardovaného autistického chlapce a Aňa Geislerová jeho maminku.

Děti z pěstounské péče v 18 letech odcházejí. Co bude s Davidem a Michalkou?

To úplně přesně nevím, ale nastal čas, abych to začala řešit. V 18 letech bych je asi mohla vrátit státu, protože je mám jenom pronajaté. Zní to strašně. Ale já to tak vůbec nevidím.

A čistě teoreticky, když byste je vrátila státu, co s nimi udělá? Dá je do chráněného bydlení, obstará jim nějakou práci?

To by byla asi ta nejlepší varianta, ale obávám se, že možností asi není tolik. Takže se vší pravděpodobností by jim hrozil ústav sociální péče, a to já nedopustím. Budu je mít u sebe jak nejdéle to půjde, budou studovat. Pak mám takovou vizi – rozhodla jsem se vybudovat chráněné bydlení, mám k dispozici dva domy, jeden chci prodat a z prodeje realizovat rekonstrukci druhého, kde chci vybudovat byt pro Davida a Míšu.