Do ruského města v Číně láká turisty už jen nostalgie
Na konci 19. století získalo Rusko část čínského území na Dálném východě. Do nejvýznamnějšího města v této oblasti nazvaného Dalnyj investovalo 10 miliónů zlatých rublů, což se dnes rovná zhruba 11,5 miliardám. Po sto letech však slávu kdysi proslulého přístavu připomíná už jen jediná ulice.
Ruská hudba, ruské kožešiny, ruské panenky. Tedy alespoň se tak tváří. Na domech nápisy v azbuce a na jídelníčku místních restaurací nechybí tradiční boršč. Ostatně, procházím se po Ruské ulici, takže není divu, přestože se nacházím v čínském Ta-lienu.
„Přijíždí sem mnoho ruských turistů, ale taky Japonců. Obchod je celkem slušný, prostě nostalgie i vládou podporovaný byznys fungují. A kde jinde než právě tady – na ulici vybudované ruskými úřady na konci 19. století – by tato atrakce měla fungovat,“ ptá se jeden z pouličních malířů, 33letý Čchung Pchin.
Svůj um předvádí na někdejší hlavní třídě Ta-lienu, města nazývaného od roku 1898, kdy si Moskva tuto oblast pronajala od čínského císaře, Dalnyj. Šlo totiž o nejvzdálenější carský přístav na Dálném východě, navíc označovaný jako důkaz ruského rozvoje i napodobování vzhledu evropských metropolí. Ostatně na jeho podobě se podepsali titíž architekti a inženýři, kteří stavěli Vladivostok, v čele se Skolimovským a Sacharovem. A to i díky štědré ruce tehdejšího ministra financí Sergeje Witteho, respektive kapsy jeho úřadu.
„Tohle býval úřad místní ruské vlády postavený v roce 1900. A také všechny ostatní budovy okolo jsou domy z doby ruské a poté i japonské okupace. Nejzachovalejší je ovšem dnešní galerie, kde sídlili Japonci a která se nachází na opačném konci,“ ukazuje mi Čchung Pchin na největší budovu, kterou Ruská ulice symbolicky začíná i končí.
Někdejší radnice byla opravena na přelomu 20. a 21. století díky snaze tehdejšího starosty Ta-lienu přitáhnout do města více turistů. Restaurátoři však zřejmě pozapomněli na boční křídla, která vypadají jako po dělostřeleckém útoku.
„Mnoho velkých domů bylo v Ta-lienu strženo a srovnáno se zemí. Podle mne však měly být spíš opraveny a zachovány. Kouzlo tohoto proslulého centra postupně mizí a místo toho všude rostou jen nové sklobetonové paláce. Je tedy dobře, že aspoň něco se zachránilo,“ myslí si Čchung Pchin.
Pravdu má v tom, že podél Ruské ulice i v jejím okolí zůstala řada historických budov zachována. Nic jiného než atrakci však kdysi prominentní čtvrt nepřipomíná, přestože při její obnově pomáhala řada ruských designérů a dalších expertů. Některé ze staveb lemujících dnes nejnavštěvovanější třídu v původní zástavbě jsou pouhé kopie, a to včetně pravoslavného chrámu. V jeho útrobách si můžete zakoupit tretky všeho druhu. Bůh tu nikdy nebyl.
Skutečně originální jsou tak jen domy v sousedství. Vydat se mezi ně – a to i za denního světla – však vyžaduje notnou dávku odvahy a mnohdy i roušku přes obličej. „Staré původní domy byly stavěny velmi pečlivě, esteticky. Teď ovšem působí hrůzostrašně. Je opravdu škoda, že jsou takhle zničené. Jsou přeci němými svědky historie,“ ukazuje mi Čchung Pchin směrem k hrázděným vilám, jaké dodnes můžeme vidět na severu Čech a Moravy.
V úzkých uličkách, kde se kdysi promenovaly manželky ruských důstojníků, politiků a známých osobností a kde po dobytí celé oblasti Japonci zase cupitaly něžné nožky žen ze země vycházejícího slunce, se mezi všudypřítomnými odpadky prohánějí ušmudlané děti, hladoví psi i opuštěné kočky.
Pozoruji muže prohrabávajícího staré svršky. O pár metrů dál se místní opravář snaží zprovoznit televizi, která určitě byla novinkou v 80. letech minulého století. Naproti kojí žena dítě a zpoza rohu vyjíždí policejní vůz. Jeden z mužů okamžitě schovává nůž s dlouhou čepelí za záda. Život v nejsyrovější podobě.
Jen o několik metrů dál se přitom po Ruské třídě valí davy turistů. „Tahle obsahuje pět panenek, všechny jsou dovezené z Ruska. Tahle větší se skládá z 10 částí. Nejmenší stojí 25 jüanů, tedy asi 65 korun, největší je pak zhruba šestkrát dražší,“ ukazuje prodavačka lákající na zaručeně pravé matrjošky. Celá ulice dlouhá půl kilometru je tak už spíše pouhou tristní vzpomínkou na svou někdejší slávu.
