Do role přestárlého Prince Mamánka obsadil sám sebe. Charles je ještě o něco starší, směje se Budař

25. červen 2022

Ve středověké krčmě chtěl natočit krvák, ale skončil s pohádkou. Při svém celovečerním režijním debutu Princ Mamánek si Jan Budař střihl hlavní roli, ilustroval knížku i vytvořil zvukovou kulisu. „Bylo to hodně práce. Ale nakonec jsem si říkal, že zkusím po 15 letech zase složit filmovou muziku. Nesmírně mě to chytlo a bavilo,“ popisuje. Jak silnou sebedůvěru musí člověk mít, aby sám sobě hlavní roli svěřil? A jak pevnou rukou Jan Budař jako režisér nad herci vládne?

Jak velkou odvahu vyžaduje pustit se do režijního autorského celovečerního filmového debutu?

Myslím si, že docela velkou. V mém případě určitě.

A jak pevnou sebedůvěru člověk musí mít, když ještě obsadí sám sebe do hlavní role?

Čtěte také

No, to taky velikou. Zároveň jsem byl docela přísný v castingu, ale nakonec jsem vyhodnotil, že jsem vhodný kandidát.

Lepší se prostě nenašel.

No, nechtěl jsem to říkat, děkuji.

A pro jistotu jste se stal i koproducentem. To bylo z nouze?

To bylo v podstatě z nouze, protože jsem si přál, aby ten film vznikl. Obcházel jsem české producenty a buď neměli čas nebo chuť, nebo se mi nezdáli vhodní. Takže jsem se začal učit, jaké to je být producentem. Ale určitě v tom nejsem sám, jsou v tom koproducenti.

To, že jste k té filmové pohádce Princ Mamánek složil i hudbu, je už vlastně samozřejmost.

To jsem taky původně nechtěl, protože jsem si říkal, že už je to příliš mnoho práce. A pak se ukázalo, že to je pravda, bylo to hodně práce. Ale nakonec jsem si říkal, že to zkusím, po 15 letech zase složit filmovou muziku. Nesmírně mě to chytlo a bavilo, protože jsme nahrávali s živým orchestrem, s filharmonií Brno a byl to pro mě obrovský zážitek. Takže nelituji toho vůbec, i když to byla dřina.

Vy už s režírováním sebe sama máte vlastně zkušenost přinejmenším z natáčení vlastních videoklipů. Byla to vědomá příprava na celovečerní film?

Čtěte také

Byla. Mým snem bylo režírovat celovečerní film už v podstatě po JAMU, jak jsem vystudoval herectví, tak jsem si přál se přihlásit na FAMU, kam mě nevzali.

Nedostatek talentu?

To mi nevysvětlili, to neříkali, takže to nemusím takhle říkat. Ale nevzali mě tam.

Takže ano, byl to můj sen a videoklipy jsem se rozhodně připravoval na to, že by chtěl někdy točit film.

No a kdy k vám vůbec přišel ten nápad na, řekl bych, velmi soudobý příběh? Zdá se mi, že mama hotely jsou teď asi častějším problémem než někdy v renesanci.

Mě velmi inspirovaly Dětenice. To je takový rezort, kde se ve středověké krčmě dá zažít zážitek jako ze středověku. Když jsem to tam navštívil, tak mě to úplně nadchlo, protože jsem si říkal: tady se musí natočit nějaký film, ta iluze je tak dokonale vyrobená, je to v podstatě filmová kulisa.

Čtěte také

Tak jsem se domluvil s panem Ondráčkem, majitelem toho resortu, jestli by ho to zajímalo. A takhle vznikl nápad. Původně to měl být takový středověký krvák, ale pak je Peter Veverka, zkušený producent, který pracuje v Los Angeles, řekl, že by bylo lepší, kdyby to bylo něco diváčtějšího. Tak z toho vznikla pohádka a pak už se to nabalovalo.

Nápad na to, že by to byl rozpovykaný přestárlý princ, mě nadchl – navíc, když jsem si představil, že to budu hrát já sám. Pak se už začaly ty situace vršit, protože mě bavilo si představit, co všechno může tento nešťastný nebo rozmazlený princ zažít.

Vám ještě není 45 a když jste točil, tak jste byl ještě o něco mladší. Když říkáte přestárlý princ, slyšel jste už o Charlesovi?

Ano, přesně tak! Tam jsem měl vždycky argument: No počkejte, vy chcete hrát toho prince? No ano, samozřejmě. Tak znáte prince Charlese? Ten je o něco starší.

autoři: Vladimír Kroc , jkh
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová