Do pařížského Muzea Ennery se vstupuje jen jednou týdně, a ještě po špičkách. Jeho návštěva je jako výlet časem

14 fotografií

Na jedné z nejhezčích ulic Paříže, Avenue Foch, se před černou branou scházejí lidé. Skoro to vypadá na sraz nějakého tajného spolku. Pokukují po sobě a tak trochu si dávají najevo, že „tam“ jdou taky. Každý má ale řádnou vstupenku do tohoto poněkud tajemného paláce.

Před Muzeem Ennery se jednou za týden sejde skupinka natěšených návštěvníků|foto:Marie Sýkorová, Český rozhlas

Muzeum Ennery není pojmenované po svém majiteli, ale majitelce, opravuje mě průvodkyně Vinca Baptistová. Palác patřil manželům Ennerovým, v jejichž vztahu měla rozhodné slovo paní Clémence. To ona rozhodla, že palác a sbírku daruje státu pod podmínkou, že se vše zachová tak, jak je. Unikátní prostory se tady proto od 19. století nezměnily.

„Ženy se věnovaly sbírání uměleckých předmětů stejně jako muži, jen se o jejich kolekcích méně mluvilo. Až teď je dáváme do popředí,“ vysvětluje průvodkyně, že jen díky Clémence d'Enneryové se zachovala zdejší jedinečná sbírka asijského umění.

„V té době to byla tak trochu móda. Navíc od své rodiny získala pár drahocenných předmětů, které odstartovaly tuhle její zálibu,“ doplňuje Vinca Baptistová.

Muzeum Ennery - historické vitríny jsou plné vzácných asijských sošek|foto:Marie Sýkorová, Český rozhlas

Prohlídka po špičkách

Na prohlídku muzea nás dorazilo asi osmnáct, tedy o tři osoby víc, než je norma. Opatrně stoupáme po schodech a vstupujeme do výstavního sálu. „Z bezpečnostních důvodů se pohybujte pomalu. Všichni zůstaneme pohromadě. Jak vidíte, vše je tady velmi, velmi křehké,“ upozorňuje nás přísně průvodkyně.

Skoro ani nedýcháme, je slyšet jen praskající parkety. Prach na historických vitrínách jako by byl součástí expozice. Skříně ukrývají většinou drobné, ale o to cennější předměty. Začalo to prý těmi čínskými, jedinečná je ale i sbírka japonských sošek.

„Její záliba tkvěla v soškách necuke, ozdobném knoflíku připevněném ke kimonu. Samozřejmě ne v ledajakých – Clémence preferovala ty ze dřeva,“ říká Vinca Baptistová a dodává, že nejvíc si cenila těch s lidskou nebo alespoň pololidskou podobou.

Bratři Pierre-Jean a Philippe se přišli podívat hlavně na sbírku japonských sošek necuke|foto:Marie Sýkorová, Český rozhlas

A jak je vidět, právě tato sbírka necuke poutá pozornost i u návštěvníků.

Palác plný pokladů

„Přišli jsme se schválně podívat na necuke. Začínáme vlastní soukromou sbírku, sošky jsou ale velmi drahé a existuje mnoho padělků,“ říká jeden z návštěvníků Pierre-Jean, který s bratrem Philippem také propadl této zálibě. Muzeum Ennery je, jak říkají, neuvěřitelné.

To Ségolène sem se synem Octavem přišla prý zcela náhodou. „Sbírka malých sošek je úžasná. Máme moc rádi taková skrytá, neznámá místa,“ usmívá se.

Muzeum Ennery se otevírá jen jednou týdně a jen pro velmi malé skupinky. Dokonce ještě stále nemá ani katalog své jedinečné sbírky. Možná ho někdy v budoucnu čeká rekonstrukce, zatím ale zůstává téměř tajným, skrytým palácem plným pokladů.