Do českých restaurací se pomalu vkrádá smutek, upozorňuje Pavel Maurer
Chodíte do hospody odpočinout si od starostí, zahrát si karty nebo si jen tak popovídat s přáteli? Každý má asi svůj důvod. Hlavní je, že se návštěvníci pobaví. Co když ale v českých restauracích zavládne smutek?
V českých hospodách prý začíná být smutno. Je mi to trochu nepochopitelné a proti srsti slyšet takovou zdrcující zprávu ze všech stran.
Navíc, já sám mám docela jiné zkušenosti. Nedávno jsem zašel na jedno do Malostranské besedy, byl jsem též v proslulém Lokálu U Bílé kuželky, pak U Hrocha, U Kata, U Houbaře, U Rudolfina a v rámci svého výzkumu nakonec i v hrabalovském chrámu páně – U Zlatého tygra. Všude byl plno, hlučno, často také kouřmo a v podstatě si nebylo kam sednout…
Jenže tady není řeč o tom, že je smutno v těchto skvělých a vyhlášených pražských hospodách, ale smutno a čím dál tím víc prázdno je hlavně v malých vesničkách, středních i okresních městech.
Automaty a televize
Už to prý není, co bývalo, tržby i atmosféra jdou rapidně k zemi! A důvodů je hodně. Určitě všichni pivaři zaznamenali, že cena zlatého moku se stále nenápadně zvyšuje. Vliv mají samozřejmě výrobci piva, ale i proslulé eet, které nijak dramaticky nezasáhlo větší podniky, ovšem pro ty malé, vesnické hospůdky s několika zákazníky denně, pro ty je to určitě další rána do jejich už tak mizerného rozpočtu!
Jenže já si myslím, že nejpodstatnějším důvodem nejsou peníze, ale hlavně, že si lidé přestali povídat. V hospodách jsou automaty, všude je puštěná televize, kterou si každý může zapnout i doma a dát si k tomu lacinějšího lahváče a nohy nahoru!
Starousedlíci však tvrdí, že lidé přestali být sdílní, každý je víc pro sebe, prý si v menších obcích hodně závidí a mnohdy si nesednou k jednomu stolu ani s kamarádem. Začali jsme se separovat. Ti, co jsou bohatí, už nechtějí sedět s jinou sociální kategorií a naopak. A tak každý raději dřepí doma, kde mu technika nabízí spoustu soukromé individuální zábavy, než aby si kazil náladu pohledem na souseda, jehož hruška mu stíní na zahradu.
Naší největší hospodskou katastrofou tedy není pivo, co stojí o pár korun víc, ale že si už spolu tolik nechceme povídat, klábosit a družit se. Jsme čím dál tím víc individualisté. A to má zásadní vliv na finanční bilanci malých hospůdek v zapadlých dědinách a krajích. Těch pár důchodců, co ucucávají z jednoho půllitru celý večer, tak ti to rozhodně nevytrhnou! Možná by si i rádi s někým popovídali, ale ono není s kým a s těmi ostatními si všechno už několikrát dávno, dávno řekli...
