Dnes Stroganoff, zítra Pusinky Angeliny Jolie. Nad jmény specialit se zamýšlí Pavel Maurer
Dal jsem si k obědu s velkou chutí hovězí Stroganoff. Už jsem tohle jídlo neměl několik let, bylo výtečné a také dost syté a trochu mě naštvalo, že si už vůbec nepamatuji, proč se tak noblesně jmenuje Stroganoff. Vím, že nějak souvisí s ruským šlechtickým rodem, ale nevím proč?
Třeba s bešamelovou omáčkou je to jinak, tuhle historku znám. Markýz Béchameil prý provozoval soukromý kšeftík. V rámci své pozice u francouzského dvora dovážel sušené tresky a další ryby z britských ostrovů, jenže konzervační přípravky byly v té době značně omezené, mrazící vozy neexistovaly a ani konzervy ještě nebyly vymyšleny. A tak chytrý Bechámeil začal ryby potírat speciální omáčkou z másla, mouky, cibule, muškátu a soli, aby nebyly tolik cítit. A tak se zřejmě zrodil název proslulé kulinární speciality.
A když si dáte Chateaubriand, dostanete pořádný kus hovězího masa, většinou pro dvě osoby, víno, šalotka, estragon, prostě vše musí být tak, jak to měl rád proslulý spisovatel a diplomat, který pracoval pro Napoleona. A také si můžete objednat Kaisersmarn neboli Císařský trhanec či marcipánové Mozartovy koule.
Jenže ona jsou tahle jídla z dnešního pohledu přece jen dost hutná pro naše zmenšená bříška. Že by naši předkové jedli víc? Že by měli větší hlad a nebo, že třeba jedli jen jednou denně, a tak se raději pořádně nacpali, ať už to byl malíř, básník nebo král?
Jenže, my dnes už tolik energie nevydáváme, a tak se ani nemusíme cpát tak vydatným jídlem a především tak gigantickými porcemi. Raději bychom měli jíst po menších dávkách a spíše několikrát denně. Pokud se pro příští generace z nějakého důvodu něco bude jmenovat třeba Čokoládové pusinky Angeliny Jolie, nebo Bujón generála De Gaulla či dokonce risoto podle Luciana Pavarottiho, bude to spíše věcí náhody a nikoliv promyšlené strategie. Historie si vybírá ty nejnemožnější a nejméně očekávané souvislosti a je jí úplně jedno, co člověk plánuje, co mu chutná a co vlastně - chce!
