Divadlo je jako rodina, říká Sára Rychlíková. Jak se připravuje na shakespearovské slavnosti?

Co člověk prožívá v měsíci premiér, jak vypadá ten rytmus? Jak se projevuje stres v každodenní činnosti?

Prožívá podle mě jenom stres, pak radost. Radost, když je nahoře na tom purkrabství s lidmi, kteří se tam sešli. Myslím, že jsme dobrá parta, která drží pospolu i v noci – to je ta hezčí část dne. Pak přijde domů, začne stres, začnou všechny myšlenky, nejde spát. A to je ta druhá část dne.

Dotkneme se spojitostí sportu a divadla. Zaujal mě termín dobrá parta. Fakt je výhodné mít dobrou partu v divadle?

To je základ, ne?

Čtěte také

Lidé si myslí, že rozvracím rodiny. Ale nejsem postava, kterou hraji, usmívá se herečka Bučková

Já právě nevím. Nikdy jsem divadlo nehrál, jenom jsem to pozoroval a říkal jsem si, jestli tam nemá být řevnivost. Jaké jsou výhody dobré party?

Myslím, že divadlo je něco jako rodina. Člověk tam tráví tolik času, s těmi lidmi se zná, tvoří s nimi, je to často intimní… Takže si myslím, že je základ, aby ta parta byla dobrá.

Jak moc opojný je ten svět na purkrabství? Představuji si, že když se zkouší něco tak intenzivně, člověk může podlehnout tomu, že najednou neexistuje nic jiného. Já to mám třeba tak, že když něco točím delší dobu, nic jiného neexistuje. Jenom ta věc, kterou teď prožívám.

Myslím si, že to máme teď dost podobně – i tím, jak je to intenzivní a že se zkouší v noci a že se chodí na purkrabství, chodí se na Hrad. Jsme na tom místě, na kterém jsme, máme ten výhled, takže teď žijeme jenom tím a ničím jiným.

I když opustíme purkrabství, je pořád s námi.

Můj kolega mi asi hodinu zpátky psal, že usnul tři hodiny po tom, co přišel domů, a že mu do té doby jel v hlavě text písničky, kterou budeme zpívat na konci. Takže si myslím, že i když opustíme purkrabství, je pořád s námi.

Dril a cílevědomost

Sport je nedílnou součástí tvého života. Je to taková mediální zkratka, člověk si přečte, že se někdo věnuje krasobruslení, a říká si: „Jasně, to je ta romantika dvou tréninků za týden.“ Ale ty jsi to brala hodně vážně, ne?

Myslím si, že se to asi musí brát vážně, když je tam nastolený nějaký řád a ten řád je stejný jako škola. Jako se chodí do školy od osmi do dvou, do tří, do čtyř, tak jsme měli ráno dané to, že jdeme na trénink před školou a pak zase po škole. A to bylo jediné, co jsem dělala. Brala jsem to vážně, jinak bych to asi dělat nemohla.

Čtěte také

Rád hraji postavy ze života, přiznává herec Trnavský. Spolek Frída přichází s novou hrou Smyslů zbavení

Jaká byla ta přirozená dětská ambice? Bylo to stát se mistryní republiky, Evropy, světa? 

Ta úplně dětská byla, že jsem viděla holčičky, které měly to první místo, měly zlatou medaili. V dětství mi někdy vyšlo třetí čtvrté místo, ale někdy jsem byla třeba patnáctá. Takže za mě sen byl to, abych stála na tom prvním stupínku. Pak jsme dostávaly dort za poslední místo. Takže to jsem měla ambici být i poslední, abych si odnesla domů ten dort.

Myslím si, že okolo dvanácti byla myšlenka, že by bylo fajn být mistryně a někam se podívat. Ale moje maminka je velmi nohama na zemi a já taky, takže jsme věděly, že to tak nebude.

Pořád mi někdo říká, že hodně vydržím a že jsem nezastavitelná. Až je to někdy možná štve.

Jak moc se tento přirozený vztah ke sportu hodí v herectví? A jak moc je to obvyklé – ta disciplína, do jisté míry cílevědomost a dril, který je součástí sportovní dráhy?

Asi se to hodí, protože mi pořád někdo říká, že hodně vydržím a že jsem nezastavitelná. Až je to někdy možná štve, nevím. Ale myslím si, že dril a cílevědomost jsou v herectví potřeba.

Nejsem ale loktař. V bruslení je to hodně vidět, to se mi nelíbilo. To jediné jsem si z toho nevzala.

Duch divadla

Divadlo na Vinohradech je tradičně jednou z nejatraktivnějších hereckých destinací. Před dekádami to byl piedestal, absolutní vrchol kariéry. Jak je to pro vaší generaci? Je to pořád ta zaslíbená adresa?

Myslím si, že pro část generace ano a pro část generace vůbec ne. Je to podle toho, kdo má rád jaké divadlo, jaký styl, co se na tom divadle dělá, jaké tituly. Pro mě to je určitě zaslíbené, protože to divadlo prostě dýchá.

Čtěte také

Herečka Anna Polívková: Mám ráda, když jsem po představení vyřízená. Divadlo má budoucnost i díky robotům

Když jsem tam přišla a vešla jsem vrátnicí, tak člověk vnímá všechny ty osobnosti, které tam dřív byly a je tam duch toho divadla, lidí, kteří jím prošli, kteří tam působili. A to je za mě krásné. Myslím si, že ti, kteří tam jsou, to takto mají.

Kolik procent absolventů to má tímto směrem? Protože úcta k tradici je nesmírně sympatická, ale zároveň je pochopitelný i moderní přístup. Má to takto většina?

Myslím si, že spíš menšina.

Čím si to vysvětluješ?

Děláme spíše klasiku a myslím si, že mladí lidi chtějí přijít s něčím moderním, chtějí se ukázat, chtějí něco zkusit.

Čím Sáře Rychlíkové učarovala choreografie? Jak by chtěla zlepšit pohybové schopnosti svých kolegů a kolegyň? A proč ji překvapila nabídka na Letní shakespearovské slavnosti? Poslechněte si celý rozhovor.