Divadlo hrajeme na míru nemocným dětem, říká herečka o paliativní péči, která pomáhá i hrou

To, co děláte, není na území Česka běžné, a je to škoda, když se podíváme na to, co se děje v jiných zemích. Je to dáno i tím, že si říkáme, že to nebudeme řešit, protože je to bolestivé téma?

Čtěte také

Závěr života může být i krásný. Lidé se přestanou stydět za emoce, říká ředitelka hospice. Na téma upozorňuje Papučový den

Asi ano. Je to těžké. Jsme společnost, ve které se odehrávají tisíce dramat denně. My je vnímáme, tak proč se ještě zabývat tímto, když si přejeme, aby se nás to nikdy netýkalo. Přece jenom u věcí, které jsou vzdálené, jsou v jiné zemi nebo se týkají politiků, si říkáme, že si je sem nemusíme dneska pouštět. Ale něco interního, co je moje rodina a konečnost, tak to je hrozně těžké.

Je to nepříjemné téma, zažíváme to s rodinami. Žijete se svým zdravým dítětem, a nečekáte, že se něco zvrtne. Když se to pak stane, je to obrovská rána, na kterou není připravený nikdo.

Stojíte za Vlaštovkou, což je Centrum pro umění a herní práci v paliativní péči. Jak složitý byl vznik v lednu 2024 a jak důležité je mít Vlaštovku, protože teoreticky to člověk může dělat sám?

Bylo to těžké, ale nejvíce proto, že jsem z jiného zázemí. Studovala jsem herectví a najednou jsem měla zakládat organizaci, což je spousta byrokratických věcí, kterým člověk nerozumí. Nezakládala jsem ji sama, ale se svou kamarádkou Magdou Šmídovou Turchichovou. Dobrodružství je to pro nás doteď, protože vést organizaci je něco jiného než stát na jevišti a hrát.

Téma ale bylo tak nosné a silné, že jsme v něm hned od začátku měly velkou podporu. Kdekoliv o něm mluvíme, lidé nám fandí, otevírají nám dveře, abychom se dostaly k pacientům a abychom mohly práci dělat.

V tomto směru to tedy těžké nebylo, ale byrokracie kolem a říct si, co chceme, jaké jsou naše plány do budoucna, jestli to myslíme vážně, že to chceme dělat odborně, což znamená, že se v tom musíme vzdělávat, tak to bylo za tím. Je to velký balík věcí, které člověk na začátku vůbec nedomýšlí.

A je to tak, že funkce organizace je více přesvědčující element, než kdybyste přišly jako jednotlivci?

Čtěte také

Loutka má kouzelnou moc, pomáhá najít cestu k uzdravení, vypráví principálka spolku Loutky v nemocnici

Stoprocentně. I teď, když se snažíme dělat systémové změny a směřujeme to k tomu, aby se o tématu více mluvilo, potřebujete mít za sebou nějakou organizaci, protože jako jednotlivec máloco zmůžete. Působíte tak někdy nedůvěryhodně, ale když máte organizaci, za níž jsou nějaká jména, která vás podpořila, v tu chvíli vás berou vážně a zajímá je to, protože působíte více důvěryhodně.

Laik si může myslet, že to je nějaká sofistikovaná verze zdravotního klauna, ale za tím je vzdělávání, je to odborná oblast. Kde získáváte informace a je nějaká země, která je inspirací?

Ve Vlaštovce děláme dvě věci, které se doplňují, ale každá má jiné zázemí. Jedno je divadlo, které hrajeme, a druhá je herní práce. To je název oboru, který je v zahraničních zemích běžný v nemocnicích, hospicích, ambulancích, na klinikách. A to je něco, kde se můžeme učit, kam můžeme jezdit na stáže. V Británii je možné tento obor vystudovat jako vysokoškolský titul. Takže jezdíme tam a od nich se učíme.

Usnadnit hospitalizaci

Herní práce, co přesně to obnáší?

Herní práci dělá herní specialista, odborník na potřeby nemocných dětí. Je to někdo, kdo je v nemocnici zaměstnaný a kdo, když tam přijde dítě, se s ním potká, ptá se ho, jakou má předchozí zkušenost s nemocnicí, z čeho má třeba strach, co ho teď bolí, jestli je něco, co ho zajímá, ale nemá v nemocnici nikoho, koho by se mohlo zeptat.

Je tam od toho, aby vyhodnotil potřeby a to, co by dítě mohlo považovat za důležité, a jak mu usnadnit hospitalizaci nebo život s nemocí, která se třeba nedá vyléčit. A pak mu dosycuje potřeby různým způsobem. Třeba když vidí, že dítě je v nemocnici čtyři měsíce, už to tam všechno zná, nic nového ho netěší, tak může zavolat zdravotní klauny…

Specialista se snaží dělat život s nemocí nebo během léčby snesitelnější

Nebo máme třeba dítě, u kterého víme, že se blíží závěr života, tak mluvíme s rodiči o tom, co by chtěli dítěti dopřát, co by chtěli, aby ještě zažilo. Bavíme se s rodiči i s dítětem a hledáme způsoby, aby poslední dny byly co nejkvalitnější. Specialista je tam od toho, aby poskytoval psychosociální podporu, aby dělal život s nemocí nebo během léčby snesitelnější.

A jaké je to divadlo, které je podepsáno Vlaštovkou?

Je to komorní divadlo, hraje ho většinou jeden herec nebo herečka, která přijde za dítětem, které je v nemocnici nebo doma. Takže jdeme třeba za Aničkou domů, kde je u toho maminka, tatínek, babička, sourozenci, pejsek, a hrajeme v obýváku divadlo, které je zhruba třicetiminutové a je udělané tak, aby pro ni nebylo moc zatěžující, aby jí přineslo něco dobrého, rozveselilo ji a přineslo téma podpory.

Čtěte také

Někteří rodiče nechtějí, aby dítě zemřelo doma. Poskytujeme jim čas, říká zakladatelka hospicu Dům pro Julii

Když je Anička už dlouho doma a nemůže chodit mezi kamarády, tak téma, které je v představení, může pomoct ukázat, že kamarádství je silné a důležité, i když se lidé nemůžou zrovna potkávat. Takže je to divadlo, které je dělané hodně na míru potřebám, které nemocné děti mají.

Takže inscenace je vytvořená přímo pro jednotlivého diváka?

Je pevný rámec, jasný příběh, ale v příběhu je hodně míst, do kterých může Anička vstoupit. A podle toho, jakou má diagnózu a jaké má možnosti ten daný den, tak do toho vstupuje, nebo nevstupuje… Možnosti jsou různé. Třeba proměňujeme atmosféru světly, aby zažila něco jiného, než na co je běžně doma zvyklá, protože jí to třeba může pomoct.

Kde končí divadlo a hra a začíná terapie? Poslechněte si celý rozhovor.