Divadlo Gong uvádí slavný muzikál Cikáni jdou do nebe

18. září 2026

Strhující příběh o vášni, hrdosti a touze po svobodě. Radu a Zobara spojuje osudová láska, zároveň se ale ani jeden z nich nechce vzdát své svobody. Příběh plný hudby, emocí a energie přenesli na jeviště členové divadelního a pěveckého sboru Romano Balvaj, tedy Romský vítr. Muzikál vychází z filmu Cikáni jdou do nebe režiséra Emila Lotjanu, který byl natočen podle povídky Maxima Gorkého. Tvůrci ale filmovou předlohu pojali po svém a doplnili ji o tradiční romské písně.

Už přes dva roky nacvičuje soubor Romano balvaj muzikál Cikáni jdou do nebe. Co jeho členy přivedlo k hudbě z filmu z roku 1975, vysvětluje Roman Červeňák.

„Pro nás pro Romy je ten film klenot, s těmi písněmi hudebně žijeme. Ta hudba je krásná, od malička ji všichni vnímáme. Takže pro nás nebylo tak složité ji nastudovat a potom přetvořit do nějakého našeho formátu, aby byla použitelná pro ten náš muzikál.“

Počátky souboru Romano balvaj byly skromné.

„Celý ten projekt začal pěveckým souborem. My jsme nejdřív scházeli u nás na Praze 14 s ženami, které napadlo dát dohromady pěvecký soubor, který jsem hudebně vedl. A až po roce našeho zkoušení a zpívání přišla Monika Demeterová s tím, že by bylo fajn udělat ještě něco jiného. Říkala: ‘Pojďme udělat muzikál!’ A já říkám: ‘Tak jo!’“

K tomu přizvukuje další člen souboru František Kroščen.

„Vloni v dubnu tam začala takováto vidina a začalo se zjišťovat, jak by to bylo i legislativně v pořádku. Pak se začalo zkoušet a připravovat nějaký scénář. Modelovala se i nějaká vize toho filmu pro divadelní formu. Následně začaly zpěvy, které se pilovaly a pilovaly. A potom přišel zhruba přelom listopadu a prosince, kdy už jsme museli hodně zabrat, začalo se tlačit na role, aby to bylo pro nás viditelné. A tím, že my jsme neherci a hudbu máme rádi, samozřejmě máme mezi sebou úžasné zpěváky, tak ale ta neherecká část potřebovala hodně posunout. Takže tam jsme hledali inspiraci ve všem možném, co jsme mohli my jako neherci najít.“

Na pódiu vystupuje řada postav.

„Napočítali jsme zhruba něco mezi patnácti až dvaceti, když budeme počítat i děti, protože nedílnou součástí romské komunity jsou samozřejmě děti, a pak staří rodičové. Takže i to jsme tam museli zachovat. Pro nás je podstatné, že tam hrají opravdu Romové! Takže to není ta písnička o nás bez nás.“

K tomu Roman Červeňák dodává.

„My samozřejmě nejsme první, kdo se pokouší nacvičit tento muzikál Cikáni jdou do nebe. Ale myslím si, že jsme první Romové, kteří chtějí nacvičit něco takového.“

První veřejné představení muzikálu Cikáni jdou do nebe bylo okamžitě vyprodané. Jaké jsou plány do budoucna, vysvětluje Roman Červeňák.

„My jsme měli první vystoupení, ale uvnitř mezi námi tomu říkáme spíš taková předpremiéra. Ta úplně opravdová premiéra přijde až teď 19. září pro naprosto cizí obecenstvo. Je jasné, že všichni máme rodiny, známé a kamarády a na to původní první představení, což měli být premiéra, přišli hlavně oni. Takže oficiální premiéra bude teprve teď 19. září a podle toho, jak to dopadne a jaký to bude mít úspěch, budeme vymýšlet, co dál.“

Všichni účinkující se na muzikálu podílejí zadarmo na úkor svého soukromí a rodin. Postavu maminky hraje zpěvačka Kristýna Gunárová, která popisuje své pocity z premiéry.

„Celé divadlo bylo vyprodané asi za čtyři hodiny. Hodně pracovala tréma, byli jsme hodně nervózní před tím představením, ale jakmile jsme vstoupili na pódium, tak už ta tréma opadala a byli jsme to my. Užili jsme si to se vším – se smíchem, s emocemi, brečeli jsme na pódiu u smutných scén. Myslím si, že my to takhle máme. Pracuje v nás ta nervozita, na těch zkouškách, co si budeme povídat, to je asi všude, ale když pak jdeme na to pódium, tak si to jdeme krásně užít jeden za druhého. Fungujeme jako celek.“

Název souboru Romano balvaj v překladu znamená Romský vítr.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.