Díky vůli a odvaze nevidomá Martina posouvá hranice svých možností. Zvládla i jízdu na koni.
Občas se stane, že lidé s handicapem dokážou i to, před čím i leckterý zdravý člověk couvne. Příkladem je i odhodlání nevidomé masérky Martiny, která se navzdory ztrátě zraku snaží o úspěšný a maximálně soběstačný život.
Nejen že si osmadvacetiletá Martina tři roky poté, co přišla o zrak, udělala masérský kurz, našla práci a pokouší se najít samostatné bydlení. Ve volném čase, kterého jí prý moc nezbývá, se rozhodla objevovat nové koníčky, a to doslova.
Na začátku prosince, tři roky po ztrátě zraku, se pokusila pod dohledem zkušené trenérky stáje Pohoda paní Věry posunout hranice svých možností. Sama přitom ani neví, co ji ke koním přivedlo.
„Já si vždycky nějakou aktivitu najdu, a teď mám pořád co se učit. Vymyslela jsem si například, že se budu učit hrát na klavír. Už teď se mi hledá špatně volný čas, odpoledne a večer jsem v práci, chodím cvičit, pak kurz na počítač, učím se němčinu,“ vysvětluje Martina.
Podle trenérky Věry lidé, kteří nevidí nebo neslyší, mají vyladěné jiné vnímání, na které jsou koně citliví. „Pro vztah a komunikaci s koněm je důležité napojení a vnímání jeho psychického rozpoložení,“ říká.
Svou premiéru v sedle nevidomá masérka Martina zvládla, alespoň podle slov trenérky, na výbornou. A to ještě netušila, že ji brzy čeká další setkání se zvířecím partnerem, přesněji partnerkou – mladičkou fenkou labradorského retrívra.
